Od Kaspické příšery k taktickému dronu

Sovětský svaz začal s ekranoplány experimentovat v roce 1966, kdy konstruktér Rostislav Alexejev poprvé vznesl nad Kaspické moře obří KM, stroj o hmotnosti 544 tun, letící rychlostí přes 500 km/h. CIA ho zachytila na satelitních snímcích a pojmenovala „Caspian Sea Monster“. Později přišla raketová Luň a transportní Orľonok. Jenže program narazil na zásadní problém: ekranoplán byl hybrid mezi lodí a letadlem a nikdo v sovětské byrokracii se k němu nechtěl hlásit. Po Alexejevově smrti a rozpadu SSSR celý koncept zmizel v archivech.

Co se od té doby změnilo? Především technologie. Autonomní řízení odstraňuje potřebu posádky, elektrický pohon zlevňuje provoz a miniaturizace senzorů umožňuje nacpat průzkumné vybavení do stroje, který má délku čtyři metry. REGENT vzal fyzikální princip, při kterém pod křídlem letícím blízko povrchu roste tlak a klesá indukovaný odpor, a zabalil ho do úplně jiného formátu. Squire není nástupce Kaspické příšery. Je to její vzdálený potomek, zmenšený na zlomek velikosti a přestavěný pro úplně jiné mise.

Tři režimy, jeden stroj

Klíčem k pochopení Squire je architektura, kterou REGENT nazývá „float, foil, fly“. Stroj nejprve plave jako loď. Pak se zvedne na hydrofoily a při rychlosti kolem 65 km/h se trup dostane nad vodu. A nakonec přejde do ground-effect letu, kde dosahuje maximální rychlosti přibližně 130 km/h.

Základní parametry Squire:

• Délka: 4 metry, rozpětí křídel: 5,5 metru
• Maximální rychlost: 130 km/h (70 uzlů)
• Dolet: 185 km (100 námořních mil)
• Užitečný náklad: 23 kg (asi 50 liber)
• Pohon: osm elektrických vrtulí (podle serveru Heise)
• Provoz: plně autonomní, bez pilota

Oproti civilnímu Viceroy, dvanáctimístnému stroji s doletem 290 kilometrů a nákladem přes 1 400 kilogramů, je Squire výrazně menší a lehčí. Ale právě v tom spočívá jeho vojenská logika: je levný, postradatelný a nepotřebuje žádnou přistávací dráhu. Stačí mu kus moře.

Proč ho radary zachytí hůř

Formulace „radary ho nevidí“ je zjednodušení, ale má reálný základ. Pozemní a lodní radary fungují na principu přímé viditelnosti. Radarový paprsek se šíří přímočaře, a protože Země je kulatá, nízko letící cíl zmizí pod horizontem už v relativně krátké vzdálenosti. Podle Congressional Budget Office platí, že čím níže cíl letí, tím kratší je detekční vzdálenost i reakční čas obránce.

K tomu přidejte clutter, tedy silné odrazy radarového signálu od mořské hladiny, které maskují malý cíl letící pár metrů nad vlnami. Squire tak kombinuje dvě výhody: nízký profil letu a malou radarovou odraznou plochu.

Absolutní neviditelnost to ale neznamená. Moderní námořní radary typu AN/SPQ-9B jsou konstruované právě pro detekci nízko letících cílů nad mořem. Letouny včasné výstrahy AEW&C se dívají shora a radarový horizont pro ně neplatí. A agentura DARPA spustila program Frosty zaměřený specificky na zachycení cílů za horizontem. Jinými slovy: Squire není neviditelný, ale v prostředí pobřežní války, kde každá minuta varovného času rozhoduje, je jeho profil letu reálnou taktickou výhodou.

Od laboratoře ke cvičení s námořní pěchotou

REGENT není startup s powerpointovou prezentací. Firma má za sebou sérii kontraktů s americkou námořní pěchotou v celkové hodnotě přes 370 milionů korun. První fáze spolupráce z října 2023 se zaměřila na demonstraci technologie v pobřežním prostředí, druhá fáze z března 2025 přidala scénáře zásobování v ohrožených zónách a zdravotnickou evakuaci.

A pokrok pokračuje. V červenci 2026 se Squire zúčastnil vojenského experimentu Silent Swarm, kde se testovaly i schopnosti v prostředí elektronického boje. Firma po cvičení oznámila, že posouvá platformu směrem k operační připravenosti. Oficiální termín zavedení do výzbroje ale zatím nepadl.

Mise, které Squire podle výrobce zvládne, zahrnují průzkum s elektrooptickými a infračervenými senzory, lehkou logistiku včetně doručení munice nebo zdravotnického materiálu, pátrání a záchranu i protiponorkové úkoly s aktivním a pasivním sonarem. S nákladem 23 kilogramů nejde o těžký transportér, spíš o rychlého, levného a obtížně zachytitelného kurýra a pozorovatele.

Proč se starý princip vrací právě teď

Americká cesta k ekranoplánům nebyla přímočará. DARPA v červnu 2025 ukončila program Liberty Lifter, ambiciózní projekt velkého nákladního WIG stroje. Simulace a testy sice koncept potvrdily, ale agentura se rozhodla poznatky přenést do menších, rychleji realizovatelných platforem. Squire vypadá přesně jako ta praktičtější alternativa.

Podle nás skutečná novost Squire nespočívá v žádné „magické neviditelnosti“. Spočívá v tom, že REGENT dokázal vzít šedesát let starý fyzikální princip a přetvořit ho v levný, autonomní a na infrastruktuře nezávislý nástroj pro pobřežní válku. V době, kdy námořní pěchota řeší distribuovanou logistiku mezi ostrovy v Pacifiku a potřebuje zásobovat předsunuté jednotky bez přístavu a letiště, je stroj, kterému stačí kus otevřené vody, přesně to, co hledá.

Pro českou armádu přímý význam nemá, Česko z pochopitelných důvodů námořnictvo nebuduje. Ale pro spojence NATO s pobřežím v Baltu, Středomoří nebo Severním moři může být koncept levných, obtížně detekovatelných bezpilotních spojek mezi ostrovy a předmostími velmi zajímavý. Squire zatím zůstává demonstrátorem. Ale je to demonstrátor, který už létá.

Proč zrovna Demolition Man

Demolition Man není jen těžká mise. Je to určitá analogie toho, co FPV pilot dělá na frontě. Hráč řídí malý létající stroj, naviguje ho stísněnými prostory, vyhýbá se překážkám, přesně umisťuje náklad, a to všechno pod tlakem času. Tři osy pohybu, jemné korekce páčkou, minimální tolerance chyby. Kdo tohle zvládl na gamepadu v roce 2002, má podle Bobrovského motorické návyky, které se mohou hodit při výcviku na skutečného operátora.

Přímé zdůvodnění, proč si instruktoři vybrali právě tuto misi a ne třeba závodní simulátor, ve zveřejněném rozhovoru nezaznělo. Ale dává to smysl: Demolition Man je kulturně okamžitě srozumitelná reference. Každý, kdo ji hrál, ví, co znamená. A každý, kdo ji dohrál, prokázal určitou míru trpělivosti a preciznosti, které běžná závodní hra nemusí vyžadovat.

Od gamepadu k bojovému dronu

Samotné zvládnutí herní mise nikoho do kokpitu neposadí. Bobrovského výrok je vstupní filtr, ne závěrečná zkouška. Skutečná cesta k roli operátora bezpilotního systému na Ukrajině v roce 2026 vypadá jinak.

Ve 199. výcvikovém centru DŠV trvá kurz podle typu platformy 10 až 35 dnů. Rekruti začínají na komerčním dronu Mavic, přecházejí na FPV a postupně se posouvají k těžším úderným a průzkumným strojům. Výcvikové centrum WeTrueGun, které s armádou spolupracuje, nabízí akreditovaný program o délce 35 až 37 dnů a rozsahu 340 hodin. Zahrnuje:

• teorii letu a taktiku nasazení,
• simulátory Liftoff a OBRIY,
• montáž, programování a opravy dronů,
• praktické lety v různém terénu,
• práci s vojenskými informačními systémy Kropyva a Delta,
• orientaci v terénu a zvládání elektronického boje,
• závěrečné zkoušky a certifikaci na vojenskou odbornost MOS 216–219.

Od února 2025 jsou specializace pilotů bezpilotních systémů na Ukrajině rozděleny do čtyř samostatných kategorií MOS 216 až 219. FPV pilot už není „prostě dronař“, ale plnohodnotná vojenská odbornost s vlastní zkouškou a zařazením do konkrétní jednotky. WeTrueGun veřejně uvádí, že absolventi mají být zařazováni na pozice související s bezpilotními systémy, nikoli automaticky do pěchoty.

GTA jako jeden dílek skládanky

Bobrovského výrok nezní ve vzduchoprázdnu. Ukrajinský výcvikový ekosystém skutečně pracuje s herními platformami; WeTrueGun například vyvinul modifikaci pro GTA V, která simuluje FPV lety a také scénáře zachycování íránských dronů Šáhid. Ale i sám WeTrueGun prezentuje GTA V jako doplněk, ne jako základ. Profesionální simulátor Ukrainian Fight Drone Simulator nabízí plánování mise, výběr platformy a nákladu, simulaci elektronického boje a scénáře odvozené z reálné frontové zkušenosti. Liftoff zase poskytuje realistickou letovou fyziku pro FPV racing a freestyle. Demolition Man z Vice City je proti tomu arkádová mise z roku 2002: jeden scénář, žádné plánování mise ani simulace elektronického boje.

Existují i tvrdší data než zkušenost jednoho instruktora. Americký Federální letecký úřad (FAA) shrnul studie, podle nichž videoherní hráči dosahovali v simulovaných úlohách s bezpilotními systémy lepších výsledků než nehráči a v některých testech se blížili skutečným pilotům. Ale pozor: žádná z těchto prací nepracovala konkrétně s GTA: Vice City. Bobrovského postřeh má tedy nepřímou oporu v odborné literatuře, není to však vědecky ověřený standard pro výběr vojenských operátorů.

Co to znamená pro českou armádu

Česká armáda jde jinou cestou, ale směr je podobný. V lednu vznikl 533. prapor bezpilotních systémů, piloti a operátoři dronů procházejí speciálním výcvikem na simulátorech za účasti britských expertů a cvičení Ghost Hunters 2026 prověřilo schopnosti armády v podmínkách rušení GPS a komunikace. Buduje se i Národní testovací polygon pro bezosádkové robotické systémy. Veřejně doložený případ, že by AČR používala konkrétní herní misi jako selekční nástroj, ale neexistuje. Cesta k operátorovi UAV je v českém prostředí institucionálně delší a formálnější.

Dvacet čtyři let stará mise, ve které hráči nadávali u CRT monitoru na téměř neovladatelný RC vrtulník, dnes na Ukrajině funguje jako rychlý lakmusový papírek talentu. Ne jako zkouška, ne jako diplom, ale jako signál. Kapitán Bobrovský to řekl jednoduše: kdo tohle dohrál, má podle něj předpoklady pro to, aby se z něj stal pilot. Zbytek dodá armáda.

Ptáte se, jak může být člun z drcené lávy?

Představa roztavené lávy proudící do tiskárny je samozřejmě zkratka. Realita je sofistikovanější, a zároveň zajímavější. Čedič neboli bazalt je vulkanická hornina, která je na Havaji běžně dostupná. Voltage Vessels ji nechává zpracovat na čedičová vlákna, která pak slouží jako výztuž v termoplastické matrici z recyklovaného PETG. Výsledný materiál Eclipse X9 se dodává ve formě granulátu nebo filamentu pro velkoformátový 3D tisk.

Proč zrovna čedič? Důvody jsou čtyři a žádný z nich není jen marketingový:

• Lokální dostupnost – na Havaji je čedič běžně dostupná surovina.
• Nevodivost – materiál nevede elektrický proud, což zjednodušuje konstrukční a bezpečnostní požadavky.
• Nízký radarový odraz – startup uvádí RF transparentnost, tedy omezený odraz rádiových vln.
• Recyklovatelnost – celý systém je navržený jako uzavřený cyklus: tisk → použití → drcení → regranulace → nový tisk.

Průlom tedy nespočívá v tom, že někdo „hodil lávu do tiskárny“. Spočívá v tom, že minerální vlákno z vulkanické horniny dokázali přetvořit do kompozitu, který velkoformátová tiskárna zpracuje na celistvý lodní trup.

Dvojnásobná pevnost oproti jiným materiálům

Čísla, která Voltage Vessels zveřejňuje pro Eclipse X9, jsou konkrétní: pevnost v tahu 108,2 MPa, pevnost v ohybu 112,98 MPa, modul v ohybu 12 GPa a nasákavost pod 0,4 %. Po 24 až 26 měsících ponoření v solné vodě si materiál zachoval přes 90 % původní pevnosti. Validaci provedla University of Maine.

Srovnání „dvakrát pevnější“ se vztahuje ke třídě kompozitů používaných pro 3D tištěné lodní trupy. Nizozemská firma CEAD, která dodává tiskové systémy i pro Voltage Vessels, u svého referenčního materiálu HDPro (polyetylen vyztužený 25 % skelných vláken) uvádí výrazné zlepšení tuhosti a pevnosti oproti neplněnému HDPE. Eclipse X9 tuto úroveň podle zveřejněných parametrů dále překonává. Přesné přímé srovnání v absolutních hodnotách MPa v otevřených zdrojích nelze jednoznačně ověřit, ale dostupná data ukazují, že čedičový kompozit patří v rámci materiálů pro tištěné trupy ke špičce.

Důležité upřesnění: jde o laboratorně ověřené materiálové parametry, ne o výsledky bojových či dlouhodobých námořních zkoušek hotového plavidla. Voltage Vessels sama označuje svůj šestimetrový RHIB jako „evaluační trup a validační krok“, nikoli jako sériově certifikované plavidlo. Certifikace podle ABS a ISO standardů teprve probíhá.

Padesát hodin místo týdnů ruční práce

Samotná pevnost materiálu je ale jen polovina příběhu. Ta druhá, a podle nás důležitější, je logistika. Tradiční výroba vojenského člunu vyžaduje loděnici, formy, týdny ruční práce a složitou logistiku přepravy. CEAD uvádí, že jejich systém dokáže šestimetrový trup vytisknout přibližně za 50 hodin, 5,8metrový za 88 hodin, a celkově zkrátit výrobní čas o 60 až 80 procent.

Pro armádu operující v Pacifiku to mění pravidla hry. Místo převozu hotového trupu z loděnice na druhém konci světa se přesouvá digitální model, tiskárna a zásoba materiálu. Výroba může probíhat přímo v místě nasazení. Americké námořnictvo tento přístup označuje jako „výrobu přesně v čase a na místě potřeby“ a v prosinci 2024 vydalo strategii pokročilé výroby, která distribuovanou aditivní výrobu staví do centra modernizace. Do roku 2030 plánuje nasadit až sto průmyslových 3D tiskáren napříč svou výrobní infrastrukturou a zvýšit počet aditivně vyráběných komponent ze 400 kusů ročně na 1 600.

CEAD už tento model předvedl v praxi: v rámci cvičení pod vedením NATO vytiskl deset trupů bezpilotních plavidel přímo na místě. V rámci aliance AUKUS pak proběhla demonstrace instalace 3D tištěného dílu na ponorku, což potvrzuje, že distribuovaná výroba už není jen koncepční prezentace.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Systém CEAD je nizozemský produkt a firma otevřeně cílí na prostředí NATO. Pro evropské armády je tedy technologie dostupná bez závislosti na amerických dodavatelích. A Česko? Armáda ČR v lednu 2026 otevřela vlastní testovací pracoviště pro 3D tisk náhradních dílů a dokument Vize 2040 počítá s tím, že aditivní výroba sníží nároky na zásoby a umožní výrobu přímo v poli. Strategie vyzbrojování řadí nové materiály a aditivní výrobu mezi klíčové technologické trendy.

Veřejný signál, že by AČR chystala pořízení tištěných plavidel, neexistuje. Ale princip je stejný: menší závislost na vzdálených továrnách, rychlejší náhrada poškozené techniky a kratší dodavatelské řetězce. Pro vnitrozemský stát bez námořnictva je relevantní spíš samotný výrobní model než konkrétní člun.

Prototyp, ne hotová zbraň

Voltage Vessels má na vodě funkční trup, který po vytištění osadila motorem, nafukovacím límcem a výstrojí přímo na Oahu a následně testovala v reálných podmínkách. Firma ale sama zdůrazňuje, že jde o evaluační krok, ne o produkční plavidlo. Schvalovací proces, testovací program i dozrávání konstrukce teprve běží. Překážky nejsou jen materiálové; americké námořnictvo otevřeně pojmenovává i problémy s ochranou dat, kybernetickou bezpečností a zajištěním kvality v distribuované výrobě.

Přesto: šestimetrový trup vytištěný v jednom kuse z recyklovaného plastu a čedičových vláken, který po dvou letech v solné vodě drží přes 90 % pevnosti, je fakt. A CEAD už dnes počítá s trupy do dvanácti metrů délky. Loděnice budoucnosti možná nebude budova s jeřábem a dokem, ale kontejner s tiskárnou, zásobník granulátu a datové připojení k výrobnímu modelu.