Nákup před smlouvou, pilot před právem

Jádro celého průšvihu je překvapivě prosté. Microsoft ke svým cloudovým službám standardně nabízí takzvaný Data Processing Addendum, obecnou smluvní přílohu, která řeší zpracování a zabezpečení dat. Hannover tuto obecnou smlouvu měl. Jenže pro školní prostředí, kde se pracuje s osobními údaji dětí, to samo nestačilo. Město potřebovalo ještě doplňkovou dohodu, která by pokrývala specifika školního kontextu: přísnější pravidla pro práci s daty nezletilých, omezení účelu zpracování a záruky ohledně profilování.

Tuto doplňkovou vrstvu ale nikdo před nákupem nedotáhl. Jak vyplývá z podkladů pro školní výbor, licence byly pořízeny ještě před vyjasněním datověprávních otázek kolem DPA. A GDPR v článku 35 přitom jasně říká: pokud je zpracování dat pravděpodobně vysoce rizikové, a zpracování osobních údajů tisíců dětí v cloudu takové bezpochyby je, má být posouzení vlivu na ochranu údajů (DPIA) hotové předtím, než zpracování začne. Ne potom.

Kdo za to může a co se děje s penězi

Podle oficiální odpovědi města rozhodnutí o školním nasazení padlo ve školském odboru. Digitalizační rezort vedený Larsem Baumannem prý do rozhodovacího procesu zapojen nebyl. Město zároveň zadalo interní prověření možných služebních či pracovněprávních pochybení, veřejný výsledek ani případné sankce ale k září 2026 známy nejsou.

A co těch 8 milionů korun? Tady je situace nejméně přehledná. Školní výbor si v létě 2026 dodatečně vyžádal detailní rozpad nákladů: kolik licencí jakého typu město koupilo, na jak dlouho a za kolik přesně. Samotný fakt, že politici museli tyto informace teprve žádat, leccos vypovídá o transparentnosti celého procesu. Zda město peníze získá zpět, licence vymění nebo je prostě odepíše, veřejně potvrzeno nebylo. Riziko utopených milionů je reálné.

Microsoft ve školách: evropský hlavolam, ne hannoverská kuriozita

Hannover není osamělý případ. Debata o Microsoftu ve školách se táhne napříč Německem a celou Evropou, přičemž regulátoři se neshodnou ani mezi sebou. Bádensko-Württembersko po vlastním pilotu konstatovalo problémy s kontrolou nad softwarem, transparentností zpracování a přenosy dat do třetích zemí. Hesenský dozorový úřad naopak v listopadu 2025 oznámil, že za změněných podmínek může být Microsoft 365 provozován v souladu s právem. Bavorsko zvolilo třetí cestu: nevyřazuje, ale tvrdě konfiguruje, a školám vydalo podrobný návod na zabezpečení školních tenantů.

Microsoft sám pro školní účty (K-12) deklaruje přísnější pravidla: studentská data se nemají používat nad rámec školního účelu, neprodávají se, neslouží k reklamě a nestaví se z nich profily mimo výuku. Problém ale není v tom, co Microsoft slibuje. Problém je v tom, zda škola, nebo v tomto případě město jako zřizovatel, dokáže smluvně a technicky doložit, že tyto sliby skutečně platí a jsou vymahatelné.

Co z toho plyne pro české školy

Český kontext je v jednom ohledu ještě riskantnější než ten hannoverský. MŠMT ve svém standardu konektivity počítá s Office 365 Education jako jednou z možných cloudových variant pro školy. Zároveň ale ministerstvo v odpovědi podle zákona o svobodném přístupu k informacím výslovně uvedlo, že školám smluvní podmínky pro nástroje Microsoftu nesjednává a nemá ani seznam škol, které tyto nástroje používají. Každá škola si smlouvu řeší sama.

Dozor nad ochranou osobních údajů vykonává ÚOOÚ, škola jako správce dat nese odpovědnost za soulad s GDPR a veřejné subjekty musí mít pověřence pro ochranu osobních údajů. Centrální režim předběžného schvalování konkrétních školních cloudů ale neexistuje. Jinými slovy: co se v Hannoveru stalo jednomu velkému zřizovateli naráz a viditelně, může se v Česku dít desítkám škol postupně a potichu.

Hannover staví školní IT znovu od základů

Město projekt Microsoft 365 nezastavilo s tím, že ho za pár týdnů opraví. Oficiální aktualizace mluví o přestavbě celé školní IT. Školy zatím mohou používat jiné nástroje, IServ a WebWeaver, a město otevřeně zvažuje i alternativy mimo Microsoft, včetně open-source řešení. První mezivýstup měl přijít po letní pauze 2026, konkrétní návrhy nové koncepce do zhruba šesti měsíců. Návrat Microsoftu do hannoverských škol dříve než v roce 2027 z dostupných podkladů neplyne.

Hannover nezakoupil špatný software. Zakoupil správný software ve špatném pořadí a 60 000 licencí za 8 milionů korun teď leží ladem jako drahá připomínka toho, že u dat dětí se nejdřív podepisuje smlouva a teprve potom se klikne na „nasadit“.

Digitál dávno vyhrál, disk byl poslední pojistka

Rozhodnutí Sony nepřišlo z čistého nebe. Interní investorské materiály firmy ukazují, že u plných her na PS4 a PS5 tvořily digitální nákupy 76 % tržeb ve fiskálním roce 2024 a v prvním čtvrtletí fiskálního roku 2025 už to bylo 83 %. Plastový disk zkrátka přestával dávat ekonomický smysl. Jenže disk nebyl jen nosičem dat. Byl to poslední masově rozšířený způsob, jak hru prodat v bazaru, půjčit kamarádovi nebo ji hrát bez závislosti na digitální distribuci. Od ledna 2028 tohle u nových her pro PlayStation skončí.

Jak moc je trh na změnu připravený, naznačil už případ GTA VI. Rockstar u svého očekávaného titulu oznámil, že takzvaná fyzická verze bude obsahovat pouze krabici s kódem ke stažení, nikoli disk. Sony z tohoto přístupu dělá plošné pravidlo pro celou platformu.

Co přesně říkají podmínky PlayStationu

Evropské podmínky PlayStation Store jsou v tomto ohledu překvapivě přímočaré. Při nákupu digitálního produktu hráč získává osobní licenci pro soukromé použití. Licence je nepřevoditelná, pokud místní právo nevyžaduje opak. A klíčová věta zní: hráč digitální produkt nevlastní.

Co to znamená v praxi:

• Pozastavení nebo uzavření účtu – Sony může pozastavit nebo zrušit účet za porušení podmínek. S účtem může zaniknout i přístup ke všem zakoupeným hrám.
• Zánik propojeného účtu třetí strany – některé hry vyžadují vlastní účet u vydavatele. Pokud tento účet zanikne nebo je odpojen, hra se může stát nehratelnou.
• Ukončení služby – pokud by byly služby PlayStation Network trvale ukončeny, Sony v podmínkách zmiňuje vrácení nevyčerpaných prostředků v peněžence a poměrné části předplatného. O garanci zachování přístupu k dříve zakoupeným hrám se podmínky nezmiňují.

Důležitá nuance: i software na fyzickém disku je v podmínkách Sony veden jako licencovaný. Rozdíl spočívá v tom, že u disku držíte hmotný nosič a v EU platí princip vyčerpání distribučního práva po prvním prodeji fyzického nosiče, což vám umožňuje disk dále prodat. U digitální licence to obecně neplatí.

Milion podpisů nestačil. Komise rozhodla jinak

Evropská občanská iniciativa „Stop Destroying Videogames“ nasbírala přes 1,29 milionu ověřených podpisů. Požadovala, aby vydavatelé prodávající nebo licencující hry v EU zajistili jejich funkčnost i po ukončení komerční podpory a nemohli je vzdáleně znefunkčnit. Milion podpisů ale Komisi nenutí předložit nový zákon, pouze ji zavazuje k formální odpovědi.

A odpověď přišla. Komise uvedla tři důvody, proč novou legislativu nechce: povinné udržování hratelnosti by zasahovalo do práv držitelů duševního vlastnictví, bylo by nepřiměřené a současné spotřebitelské právo podle ní už poskytuje základní ochranu. Místo zákona chce do konce roku 2026 připravit průmyslový kodex chování – dobrovolný, samoregulační a bez přímé vymahatelnosti.

Pro hráče je rozdíl zásadní. Zákonná povinnost by mohla vydavatelům nařídit uvolnění serverového kódu, vydání offline záplaty nebo jiný způsob, jak hru udržet hratelnou. Kodex chování může řešit lepší značení a větší transparentnost, ale nic z toho negarantuje. Vydavatel se může rozhodnout jej nedodržovat a žádná přímá sankce mu nehrozí.

Český retail se chystá, ale bolí to

Dopad na české herní obchody nebude lineární. Xzone, jeden z největších tuzemských specializovaných e-shopů, staví velkou část své identity na merchandise, figurkách, knihách a sběratelském zboží, nikoli výhradně na nových krabičkových hrách. Smarty, který po integraci JRC pokrývá široký sortiment od mobilních telefonů přes konzole až po deskové hry, bazar a servis, má rovněž diverzifikovaný byznys. Existenční ohrožení těchto firem veřejně dostupné informace nepotvrzují, ale oslabení segmentu nových diskových her pro PlayStation je nevyhnutelné.

V české online komunitě jsou reakce hlasité a rozdělené. Na Redditu i pod články na herních webech se opakují obavy o bazar, druhotný prodej a ztrátu přístupu ke hrám při problému s účtem. Část hráčů naopak píše, že diskovou mechaniku nepoužívá už roky a přechod na digitální distribuci je netrápí. Reprezentativní český průzkum neexistuje, ale nálada v diskusích je převážně negativní.

Dá se ještě něco dělat?

Krátkodobě ano. Do ledna 2028 lze stále kupovat diskové verze novinek, které do té doby vyjdou. U problémových digitálních her lze v EU uplatňovat práva z vadného plnění nebo žádat nápravu při nesouladu digitální služby se smlouvou podle směrnice o digitálním obsahu. Politicky tu navíc stále působí kampaň Stop Killing Games, která usiluje o legislativní změnu.

Dlouhodobě je obrana především spotřebitelská a aktivistická, nikoli systémově legislativní. Komise závaznou regulaci odmítla a Sony se opírá o data, která její strategii podporují – digitální prodeje u PlayStationu tvoří více než čtyři pětiny všech prodejů. Kdo chce pojistku v podobě fyzického nosiče, má na to necelé dva roky. Ani disk ale neznamená plné vlastnictví hry – i ten je podle podmínek Sony pouze nositelem licencovaného softwaru. Absolutní vlastnictví hry, jaké známe třeba u knihy na poličce, v herním průmyslu fakticky neexistuje.