Lithium, které znáte z kapsy, míří pod hladinu

Datum je 20. července 2026. Francouzská firma Saft, výrobce průmyslových baterií a od roku 2016 dceřiná firma TotalEnergies, tehdy oznámila, že získala od společnosti Naval Group, francouzského stavitele válečných lodí a ponorek, kontrakt na lithium-iontové bateriové systémy nové generace pro rodiny ponorek Barracuda a Scorpène.

Co si od nich Saft slibuje, vypočítává sama firma: vyšší energetickou hustotu oproti olověným bateriím, tedy více energie ve stejném objemu, delší výdrž pod hladinou, provozní bezpečnost a spolehlivost. Hodnotu kontraktu ani termín dodání v oznámení neuvádí.

O „nejnovější generaci lithium-iontových baterií“ přitom Naval Group psala už 29. října 2024, když představovala novou řadu Blacksword Barracuda. Dodavatele tehdy nejmenovala. Novinkou roku 2026 tedy není samotná technologie, ale to, kdo ji dodá a pro které rodiny ponorek.

Jedno číslo z jiného francouzského dokumentu ale ukazuje, o kolik konkrétně se může doba pod vodou prodloužit a proč se výdrž ponorky měří ve dnech, ne v procentech.

Číslo, které Naval Group zveřejnila, a to, které chybí

Z tiskové zprávy Naval Group ze 2. dubna 2024 o dvou ponorkách Scorpène Evolved Full LiB pro Indonésii, do které redakce Mobify nahlédla, plyne konkrétní údaj: výdrž pod hladinou více než 12 dní a více než 78 dní z 80denní mise.

Naval Group u této plně lithiové verze slibuje více využitelné energie, kratší nabíjení a lepší takzvaný indiscretion rate. Anglický termín označuje podíl času, kdy se ponorka kvůli nabíjení musí přiblížit k hladině a vystavuje se riziku, že ji někdo zaznamená. Čím déle baterie vydrží, tím méně často k tomu dochází.

Číslo ale platí pro ponorku francouzské konstrukce stavěnou pro Indonésii, ne pro celou rodinu Barracuda. U konvenční Blacksword Barracuda mluví Naval Group jen o několika dnech v kuse při vysokých rychlostech, konkrétní počet nezveřejnila. U francouzských jaderných ponorek třídy Suffren srovnatelný veřejný údaj chybí.

V žádném z těch dokumentů se přitom neobjevuje slovo, které v celé téhle věci čekáte nejvíc: Rusko.

Proti komu to vlastně je, když to firmy neřeknou

Oznámení o kontraktu redakce Mobify prošla a Rusko v jeho dostupném textu nenašla. Saft v něm mluví o evropské průmyslové soběstačnosti, obranných programech, bezpečnosti a výkonu, nikoli o konkrétním protivníkovi.

Ruský rámec je doložitelný jinde. NATO ve své námořní strategii z 29. října 2025 uvádí, že „Rusko je nejvýznamnější, přímou a dlouhodobou hrozbou pro bezpečnost spojenců“, a mezi ruskými schopnostmi jmenuje podvodní průzkum a podvodní boj. Z toho plyne, proč se o podmořské technice mluví právě v těchto letech. Neplyne z toho ale, že by kontrakt na baterie byl přímo namířený proti Rusku.

A ještě jedna korekce. Akustická nenápadnost není výsledkem práce baterie. Naval Group ji u Blacksword Barracuda vysvětluje hydrodynamickým tvarem, inovativními materiály, pohonem a vybavením uloženým na odpružených kolébkách. Baterie k tomu přidávají jedinou věc: méně příležitostí se prozradit.

Co si z toho odnese člověk, který ponorku nikdy neuvidí

Rovnou a bez kroucení: pro českého čtenáře to není produkt. Systém se nedá koupit, hodnota kontraktu ani cena zveřejněny nejsou, takže žádná částka v Kč neexistuje. Organizační struktura Armády ČR navíc námořnictvo ani ponorkové síly neuvádí.

Zbývá pochopení, které se hodí i u vlastní techniky. Lithium-iontová baterie není jeden výrobek, ale celá kategorie. Rozhoduje chemie článku, chlazení, řízení nabíjení a bezpečnostní prvky, a proto může stejný pojem označovat článek za pár stovek i systém, na kterém závisí životy celé posádky. Saft u obranných zakázek zdůrazňuje vlastní články a přísné požadavky na bezpečnost.

Jako člen NATO je Česko součástí prostředí, kde se ochrana kabelů na mořském dně řeší jako reálná položka. Aliance od ledna 2025 posiluje ochranu kritické podmořské infrastruktury v Baltském moři operací Baltic Sentry. Jen to není položka, kterou by si někdo z českých domácností pořídil.

V telefonu se hlídá procento. V ponorce se počítá, kolik dní vydrží jeden nádech.

Jak se kabel mění v sonar

Na Svalbardu to vyzkoušeli už v roce 2020. Výzkumníci připojili interrogátor k jednomu konci nevyužívaného optického vlákna existujícího podmořského kabelu. Přístroj vysílal do vlákna frekvenčně modulované optické pulzy. Drobné nehomogenity ve skle světlo zpětně rozptylovaly, a když akustický tlak z okolního moře posunul tyto mikroskopické „defekty“ byť o nanometry, změnila se fáze vráceného signálu. Z prvních 120 kilometrů vlákna tak vzniklo pole 30 000 virtuálních mikrofonů rozmístěných po 4,08 metru, které 44 dní nepřetržitě nahrávalo akustické dění v moři.

Alcatel Submarine Networks dnes uvádí dosah zhruba 150 kilometrů z jednoho přístupového bodu. V březnu 2026 ale Bell Labs a Nokia předvedly kontinuální DAS přes 4 400 kilometrů podmořského kabelu, tedy trasu, která by pokryla vzdálenost z Norska do Kanady. Důležité upřesnění: šlo o experimentální demonstraci snímaného vlákna, ne o veřejně potvrzený taktický dosah proti konkrétní ponorce. Síť může pokrývat trasu v řádu tisíců kilometrů, zatímco veřejně doložené jednotlivé DAS úseky jsou dnes spíše v desítkách až nižších stovkách kilometrů.

Proč právě Norsko a proč izraelská technologie

Arktické přístupy k Norsku jsou jedním z nejcitlivějších námořních prostorů na planetě. Stávající kabely na Svalbard stárnou, Jan Mayen dosud podmořské vlákno vůbec nemá. V dubnu 2026 norský ministr obrany veřejně popsal aktivity ruských specializovaných jednotek GUGI, které mapují západní kritickou podmořskou infrastrukturu a potenciálně ji mohou sabotovat. Společné prohlášení Norska a Británie u OBSE zdůraznilo ochranu podmořských kabelů jako aliančních priorit.

Arctic Way je proto víc než telekomunikační investice. Podle norské vládní dokumentace bude vlastníkem stát, hlavním realizátorem Space Norway a systém staví americká firma SubCom. Kontrakt byl podepsán v prosinci 2024, v únoru 2025 šel projekt do parlamentního procesu a v lednu 2026 byla oznámena dohoda o přistávací stanici na Jan Mayenu.

Izraelský prvek má dvě vrstvy. CyberRidge nabízí takzvanou fotonickou bezpečnost: signál se rozprostře přes široké spektrum, moduluje optickým klíčem a pohřbí pod přidaný optický šum, takže zachycená data vypadají jako náhodný šum. Druhá firma, DSIT Solutions z koncernu Rafael, řeší něco jiného: její sonary SeaShield a AquaShield hlídají vodní prostor kolem kabelových přistání a kritických uzlů proti diverzantům, miniponorkám a bezpilotním podmořským plavidlům. Oficiální norský kontrakt na CyberRidge se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat; vazba je doložená sekundárním bezpečnostním zdrojem, který obě firmy výslovně spojuje s ochranou norských arktických kabelů.

Kabel jako senzor i jako cíl

Tady je jádro norského dilematu. Stejná fyzika, která umožňuje proměnit vlákno v sonar, funguje i opačným směrem. Pokud protivník získá fyzický přístup k vhodnému segmentu kabelu a připojí vlastní interrogátor, může teoreticky sledovat pohyby spojeneckých ponorek. Bezpečnostní analýzy výslovně zmiňují scénář, kdy nepřítel „paraziticky“ napojí vlastní zařízení na arktický kabel a odvozuje pohybové vzorce.

CyberRidge tvrdí, že jeho optická vrstva může odposlech dat zablokovat. Jenže to neřeší samotnou fyziku DAS jako senzoru: vibrace okolního moře se do vlákna přenášejí bez ohledu na to, jak jsou šifrována přenášená data. Ochrana proto musí být vícevrstvá: technická na úrovni vlákna, fyzická na úrovni mořského dna a operační na úrovni aliančního dohledu.

NATO reaguje. Od roku 2024 funguje koordinační buňka v Bruselu a Námořní centrum pro bezpečnost kritické podmořské infrastruktury při velitelství MARCOM v Northwoodu. Od ledna 2025 běží operace Baltic Sentry s fregatami, hlídkovými letouny a námořními drony. Zesílené hlídky, sdílení informací s průmyslem, nové technologie, to vše je odpověď na sérii podezřelých sabotáží a nevysvětlených poškození kabelů v posledních dvou letech.

Srovnání s klasickým SOSUS a česká stopa

DAS na podmořských kabelech není náhradou za specializované protiponorkové sítě. Americký systém SOSUS, budovaný od studené války, byl od začátku navržený jako síť fixních hlubokomořských hydrofonních polí pro nízkofrekvenční pasivní detekci s dosahy v řádu stovek námořních mil. DAS vyhrává v hustotě senzorů a ve využití hotové infrastruktury, ale SOSUS má účelový návrh optimalizovaný pro protiponorkový boj.

Česko podmořské kabely nemá, ale téma se ho týká nepřímo. CETIN provozuje mezinárodní uzly v Londýně, Frankfurtu či Vídni, odkud český provoz pokračuje na zahraniční podmořské trasy. A domácí know-how existuje: CESNET společně s ČD-Telematikou testoval technologie pro detekci vibrací a manipulace na optických trasách, tedy stejný princip vláknové senzoriky, byť v pozemním provedení. Česká kontaktní ambasáda NATO v Tel Avivu navíc pořádala akci přímo zaměřenou na ochranu strategických aktiv na moři.

Co rozhodne příští roky

Arctic Way má být v provozu do roku 2028. Tehdy se ukáže, zda norský kabel ponese jen data a vojenskou komunikaci, nebo zda se jeho vlákna stanou trvalou součástí arktického situačního přehledu. Dvacet pět let vojenské rezervace kapacity naznačuje, že Oslo nepočítá s jednorázovým experimentem. Počítá s tím, že kabel na dně Norského moře bude poslouchat a že ho bude potřeba chránit před těmi, kdo by chtěli poslouchat také.