Obsah skryté aplikace se navíc nezobrazuje v náhledech oznámení, návrzích Siri ani ve výsledcích systémového vyhledávání. Z dané aplikace také nebudete dostávat oznámení ani příchozí hovory. Jde o systémovou vrstvu ochrany soukromí, která je součástí samotného iOS. Má ale svá pravidla a omezení, která je dobré znát dříve, než se na ni začnete spoléhat.

Co přesně iPhone dokáže a kde jsou hranice

Skrýt lze prakticky jakoukoli aplikaci staženou z App Storu, například bankovní aplikaci, seznamku, zdravotní aplikaci, messenger nebo hru. Předinstalované aplikace od Applu ale skrýt nelze. Některé z nich není možné ani zamknout. Patří mezi ně Kalkulačka, Fotoaparát, Hodiny, Kontakty, Najít, Mapy, Zkratky a Nastavení.

V Evropské unii, tedy i v Česku, platí ještě jedno omezení: skrýt nelze aplikaci nastavenou jako výchozí webový prohlížeč ani alternativní obchod s aplikacemi. Pro většinu uživatelů to v praxi znamená, že Safari zůstane viditelné, pokud ho mají nastavené jako výchozí prohlížeč.

Proti běžnému nahlížení přes rameno nebo situaci, kdy někomu půjčíte telefon, jde o poměrně silnou ochranu. Skrytá aplikace není v běžném prostředí systému viditelná, dokud se neověříte. Neznamená to ale, že je za všech okolností naprosto neviditelná. Informace o skrytých aplikacích se mohou po ověření objevit například v Nastavení > Aplikace > Skryté aplikace, v přehledu Času u obrazovky, ve statistikách baterie nebo v historii nákupů v App Storu.

Krok za krokem: jak aplikaci skrýt a jak ji vrátit

Celý postup zabere jen několik sekund:

• Na domovské obrazovce najděte ikonu aplikace a dlouze ji podržte.
• V kontextovém menu klepněte na Require Face ID / Touch ID / Passcode.
• Pokud chcete aplikaci pouze zamknout, potvrďte volbu Require Face ID.
• Chcete-li ji úplně skrýt, zvolte Hide and Require Face ID, ověřte se a potvrďte tlačítkem Hide App.

Aplikace okamžitě zmizí z běžného prostředí. Pokud ji budete chtít znovu otevřít, přejděte do knihovny aplikací a sjeďte až dolů, kde najdete složku Hidden. Po ověření se zobrazí seznam skrytých aplikací. Při každém dalším otevření konkrétní aplikace je nutné se znovu ověřit.

Chcete aplikaci vrátit mezi běžně dostupné? Ve složce Hidden podržte její ikonu a zvolte Don’t Require Face ID. Aplikace se znovu objeví v knihovně aplikací a můžete si ji případně přidat také na domovskou obrazovku.

Slabé místo: kdo zná kód telefonu, má klíč

Ve výchozím nastavení lze k odemknutí aplikace místo biometrického ověření použít také kód telefonu. To znamená, že partner, kolega nebo kdokoli jiný, kdo váš kód zná, se může ke skryté aplikaci dostat. Face ID a Touch ID tedy nepředstavují samostatnou, nepřekonatelnou bezpečnostní vrstvu. Jsou především pohodlnější alternativou k zadání kódu.

Existuje ale způsob, jak toto riziko omezit. Funkce Stolen Device Protection může mimo známá místa, případně při nastavení možnosti „Always“, vyžadovat výhradně biometrické ověření bez možnosti zadat kód. V kombinaci se skrytými aplikacemi tak poskytuje ještě vyšší úroveň ochrany. Pokud chcete zabezpečení svého iPhonu posílit, vyplatí se tuto funkci zapnout.

Ještě jeden detail, který by měli znát rodiče a firemní uživatelé: u dospívajících ve věku 13 až 17 let, kteří jsou součástí Rodinného sdílení, mohou rodiče vidět, že byla aplikace stažena, a sledovat dobu jejího používání. Na firemně nebo školně spravovaných iPhonech může správce zařízení funkci zamykání a skrývání aplikací úplně zakázat. Pokud příslušnou volbu v nabídce nevidíte, může být důvodem právě toto omezení.

Srovnání: co nabízel WhatsApp a co umí Android

Zamykání aplikací není úplnou novinkou. WhatsApp nabízel vlastní zámek aplikace už dříve. Ten ale chránil pouze samotný WhatsApp, nikoli další aplikace v telefonu. Navíc bylo možné i při zapnutém zámku odpovídat na zprávy z oznámení a přijímat hovory. iOS 18 přistupuje k ochraně na systémové úrovni: skrytá aplikace se nezobrazuje v běžných částech prostředí iPhonu a její obsah se nepromítá do systémových oznámení ani vyhledávání.

Android přinesl podobnou funkci pod názvem Private Space v Androidu 15. Funguje jako oddělený profil, ve kterém lze uchovávat citlivé aplikace a chránit je vlastním zámkem. Když je tento prostor uzamčený, aplikace se nezobrazují v nabídce aplikací, ve vyhledávání, v přehledu naposledy otevřených aplikací ani v nastavení. Rozdíl v přístupu je ale zásadní: Android vytváří oddělený prostor, zatímco iOS umožňuje skrývat jednotlivé aplikace přímo v hlavním systému. Nevýhodou řešení od Googlu je, že vyžaduje Android 15 nebo novější a jeho dostupnost se může lišit podle konkrétního výrobce a modelu zařízení.

Co se stane po přechodu na nový iPhone

Důležitá informace pro všechny, kdo plánují přechod na novější model: Apple uvádí, že nastavení zamknutí a skrytí aplikací se nesynchronizuje přes iCloud a platí pouze pro konkrétní iPhone. Záloha na iCloudu sice může obnovit data aplikací i rozložení domovské obrazovky, ale zamknutí a skrytí aplikací bude pravděpodobně nutné nastavit znovu ručně. Počítejte proto s tím, že po přechodu na nový iPhone mohou být aplikace, které jste měli na předchozím zařízení skryté, opět viditelné.

Funkce je dostupná na všech iPhonech kompatibilních s iOS 18: řadách iPhone 16, 15, 14, 13, 12 a 11, dále na modelech iPhone XR, XS, XS Max a iPhone SE druhé generace a novějších. Apple pro Česko neuvádí žádná další omezení nad rámec zmíněné unijní výjimky týkající se výchozího prohlížeče a alternativních obchodů s aplikacemi.

Ochrana soukromí aplikací je tak poprvé řešená přímo na úrovni systému iPhonu, nikoli pouze uvnitř jednotlivých aplikací. Není dokonalá: kdo zná váš kód a nemáte zapnutou funkci Stolen Device Protection, může se ke skrytým aplikacím dostat. Pro běžné situace, kdy telefon leží na stole nebo ho někomu na chvíli půjčíte, ale představuje výrazně účinnější ochranu než pouhé odstranění ikony z domovské obrazovky.

Co přesně se v zásadách změnilo

Srovnání předchozí a aktuální verze zásad z 1. a 16. října 2026 má ukazovat tři podstatné změny. Zaprvé, uživatel může povolit službám, jako jsou Vyhledávání Google nebo Gemini, přístup k informacím z dalších služeb Googlu. Výslovně se zmiňují také aplikace Google Workspace, například Gmail, Disk, Dokumenty, Tabulky a Prezentace, a služba Google Fotky. Zadruhé, Vyhledávání Google může část takto zpřístupněných informací využívat k personalizaci obsahu, včetně reklam. Zatřetí, data z Disku, Gmailu a Fotek tak za určitých okolností už nemusejí být z využití pro personalizované reklamy zcela vyloučena.

Předchozí znění zásad popisovalo personalizaci reklam především obecně, v souvislosti se zájmy uživatelů a jejich aktivitou napříč službami Googlu. Nové formulace podle uvedeného srovnání výslovněji propojují obsah z aplikací Workspace, služby jako Vyhledávání Google a Gemini a možnosti reklamní personalizace.

Zásadní je však přesně rozlišit, co změna skutečně umožňuje a za jakých podmínek. Samotné propojení služeb automaticky neznamená, že se veškerý obsah souborů začne používat k cílení reklam. Důležité jsou konkrétní nastavení, udělená oprávnění a pravidla platná pro jednotlivé funkce. Pokud se změna týká reklamního využití odvozených informací, měla by být tato skutečnost uživatelům vysvětlena jasně a srozumitelně.

Jak Google „prochází soubory“ a co to znamená pro reklamy

Výraz „procházení souborů“ neznamená, že inzerent získá přístup k vašemu rozpočtu v tabulce nebo k rodinným fotografiím. Podle nápovědy pro Vyhledávání Google mohou propojené funkce automaticky vytvářet shrnutí, výtahy, generovaný obsah a další informace na základě relevantních e-mailů a souborů. V některých případech může shrnutí obsahovat podstatnou část krátkého dokumentu nebo jiného relevantního souboru.

Takto odvozené informace mohou pomáhat systému lépe porozumět zájmům uživatele, jeho nákupním preferencím nebo kontextu dotazu. Podle citovaného vysvětlení Googlu mohou být některé informace využity také k zobrazování reklam. To však samo o sobě neznamená, že se obsah každého propojeného souboru automaticky promění v reklamní profil.

V praxi by to mohlo vypadat například takto: na Disku máte itinerář dovolené v Chorvatsku a propojená služba z něj odvodí, že plánujete cestu. V souvislosti s tím by se vám mohly zobrazit reklamy na letenky nebo ubytování. Google zároveň uvádí omezení personalizace reklam podle citlivých kategorií, jako jsou zdravotní stav, náboženství nebo sexuální orientace. Přesto může být v konkrétních situacích obtížné jednoznačně určit, které informace systém vyhodnotí jako běžný zájem a které se týkají citlivé oblasti.

Pozornost si zaslouží také otázka lidské kontroly. Podle nápovědy pro Vyhledávání mohou některé interakce, shrnutí a odvozené informace zpracované prostřednictvím těchto funkcí kontrolovat také lidé. Google proto doporučuje nepropojovat obsahové aplikace, pokud obsahují osobní nebo důvěrné informace, které uživatel nechce zpřístupnit pro účely vývoje či trénování AI nebo lidské kontroly. Jde o důležité upozornění, které by si měl každý před aktivací podobných funkcí přečíst.

Proč „nikdo nic neslíbil“: příběh slibu, který se tiše změnil

Google měl dlouhodobě zveřejněnou stránku s názvem „Vaše nejčastější otázky o soukromí reklam u Googlu“, která uváděla, že obsah Disku, Gmailu a Fotek se pro reklamní účely nepoužívá. Podle popisu změn byla tato stránka k 16. říjnu 2026 doplněna o výjimku vztahující se na situace, kdy uživatel aktivuje nové funkce a propojí obsahové aplikace. Za takových okolností mohou být některé informace z těchto služeb využity i při personalizaci reklam.

Důležitý je také vývoj samotných funkcí. V lednu 2026 Google spustil Personal Intelligence v režimu AI Mode jako volitelný experiment pro prémiové uživatele v USA. Funkce se následně postupně rozšiřovaly. V říjnu pak podle uvedených informací následovala aktualizace zásad a související komunikace, které měly pravidla výslovněji propojit s možnostmi nových produktů.

Tato časová posloupnost sama o sobě nedokazuje, že Google změnu záměrně zatajil. Stejně tak ale není možné bez dalších podkladů tvrdit, že změna byla dostatečně a srozumitelně komunikována, zejména pokud jde o její možné důsledky pro personalizaci reklam. Právě srozumitelnost informací o zpracování osobních údajů je pro uživatele zásadní.

Jak se to týká českých uživatelů a co říká GDPR

Zásady ochrany soukromí Googlu mají globální působnost, dostupnost jednotlivých funkcí se však může lišit podle země a typu účtu. Uživatelé v Evropském hospodářském prostoru, včetně Česka, mohou mít některé chytré funkce v produktech Googlu ve výchozím stavu vypnuté. To ale samo o sobě neznamená, že se na ně žádná změna netýká. Rozhodující je dostupnost konkrétní funkce a nastavení daného účtu.

Propojení služeb může Google nabízet v různých situacích, například při nastavování Gemini, aktivaci režimu AI ve Vyhledávání nebo zapínání chytrých funkcí v Gmailu. Uživatel by proto měl při každém takovém kroku věnovat pozornost tomu, jaká oprávnění uděluje a k jakým účelům mohou být zpřístupněné informace využívány. Samotné kliknutí na tlačítko „Zapnout“ nemusí vždy znamenat souhlas se všemi možnými způsoby zpracování dat; záleží na konkrétním nastavení a poskytnutých informacích.

Z pohledu GDPR musí být souhlas, pokud se o něj zpracování opírá, svobodný, konkrétní, informovaný a jednoznačný. Uživatel jej navíc musí mít možnost odvolat. Zda Google ve všech případech dostatečně jasně vysvětluje, že informace odvozené z propojených aplikací mohou být využity také pro personalizaci reklam nebo další účely související s AI, závisí na konkrétním rozhraní, formulaci souhlasu a způsobu zpracování. Definitivní právní posouzení by vyžadovalo podrobnější analýzu těchto podmínek.

Jak se bránit: čtyři páčky, které musíte znát

Jedno nastavení nemusí stačit. Pokud chcete omezit propojování dat a personalizaci reklam, projděte si jednotlivé služby a zkontrolujte jejich aktuální možnosti:

• Disk a Gmail: V nastavení Google Workspace vyhledejte možnost „Chytré funkce v jiných produktech Googlu“ a vypněte ji, pokud nechcete, aby se informace z těchto aplikací využívaly v dalších službách Googlu. Přesný název a umístění nastavení se mohou lišit.
• Vyhledávání Google: V nastavení účtu a Vyhledávání zkontrolujte možnosti personalizace a propojené obsahové aplikace, zejména Google Workspace a Google Fotky. Pokud nechcete, aby Vyhledávání využívalo jejich obsah, propojení vypněte.
• Gemini: V nastavení služby zkontrolujte funkci Personal Intelligence a seznam propojených aplikací. Odpojte Google Workspace nebo další služby, jejichž informace nechcete s Gemini sdílet.
• Reklamy: V Centru reklam vypněte personalizované reklamy, pokud je nechcete dostávat. Reklamy tím nezmizí, ale jejich výběr by se neměl řídit personalizací založenou na vašich zájmech stejným způsobem jako dosud.

Důležité upozornění: vypnutí personalizace nebo odpojení aplikace nemusí automaticky smazat informace, které už byly uloženy v historii Vyhledávání či jiných službách. Pokud chcete odstranit dříve uložená data, zkontrolujte také aktivitu ve svém účtu Google a případně ji smažte samostatně. Samotné smazání historie přitom nemusí znamenat odstranění všech údajů, které Google uchovává z jiných důvodů.

Omezení propojení může znamenat ztrátu některých pohodlných funkcí. Ve Vyhledávání nemusí být k dispozici personalizované výsledky nebo odpovědi AI využívající kontext z vašich dalších služeb. Gemini může přijít o možnost navrhovat odpovědi na základě e-mailů a souborů. Některé personalizované přehledy, například informace o rezervacích nebo objednávkách v Mapách Google, nemusejí fungovat stejně jako dříve. Reklamy se budou zobrazovat dál, jen jejich personalizace může být omezená.

Jak si stojí konkurence

Microsoft u služby OneDrive uvádí, že osobní dokumenty, fotografie a další soubory nepoužívá k cílení reklam. Soubory mohou být kontrolovány z bezpečnostních důvodů, například kvůli detekci malwaru nebo ransomwaru, což je jiný účel než reklamní profilování.

Apple váže personalizované reklamy především na aktivitu v některých svých službách, například v App Storu, Apple News a aplikaci Akcie. Uživatelé mohou personalizované reklamy vypnout. Pro iCloud navíc nabízí Pokročilou ochranu dat, která u většiny podporovaných kategorií dat využívá koncové šifrování, takže k jejich obsahu nemá přístup ani Apple. Konkrétní úroveň ochrany se ovšem liší podle typu dat a nastavení účtu.

Srovnání proto vyžaduje rozlišovat mezi bezpečnostním skenováním souborů, využíváním dat pro funkce umělé inteligence a reklamním cílením. Jde o rozdílné účely zpracování, které nelze automaticky považovat za totéž. Pokud se u Googlu skutečně rozšiřují možnosti reklamního využití informací odvozených z propojených souborů, je namístě požadovat jasné vysvětlení, jaké údaje se zpracovávají, za jakých podmínek a jak lze takové využití vypnout.

Argument, že si uživatel funkci aktivoval sám, totiž sám o sobě nestačí. Podstatné je, zda před zapnutím dostal srozumitelné informace o důsledcích svého rozhodnutí a zda má skutečnou možnost jednotlivé způsoby využití dat ovládat.

Špion v kapse, ne pod kapotou

Nejpřekvapivější zjištění studie se netýká samotných aut, ale aplikací v telefonu. U většiny testovaných vozů doprovodná aplikace minimálně zdvojnásobila počet reklamních, sledovacích a analytických domén, se kterými vůz komunikoval. Jinými slovy: auto samo o sobě může být relativně tiché, ale jakmile si řidič nainstaluje oficiální aplikaci kvůli pohodlnému odemykání, lokalizaci nebo vzdálenému startu, otevře tím datovou cestu k desítkám třetích stran.

Příklad, který to ilustruje nejvýrazněji: Buick Envista jako vůz podle měření neposílal přes Wi-Fi třetím stranám prakticky nic. Jeho doprovodná aplikace myBuick ale kontaktovala 47 reklamních a analytických domén a patřila k nejhorším v celém testu. Absolutní rekordmankou se stala myCadillac s 51 takovými doménami. Aplikace myChevrolet a My BMW měly po 47, Toyota rovněž 47. Na opačném konci spektra stála Tesla s devíti doménami. Jako jediná aplikace, u které veřejně dostupný rozbor přílohy studie bezpečně potvrdil nulový kontakt s reklamními firmami, figuruje Genesis.

Komu přesně data putují

Výzkumníci nezůstali u obecného konstatování. Zachytili konkrétní příjemce. U aplikací General Motors (myCadillac, myChevrolet, myBuick a myGMC) putovala data mimo jiné k Adobe, Acxiomu, ContentSquare, FullStory, Googlu, Metě, Microsoftu, Pinterestu, Snapu a Yahoo. Aplikace HondaLink posílala data firmě Amplitude, MyNISSAN firmě Alchemer a aplikace Lincolnu společnosti ContentSquare.

Proč je to problém? VIN je stabilní identifikátor, který uživatel na rozdíl od reklamního ID telefonu prakticky nikdy neresetuje. Jakmile se VIN spojí u stejného příjemce s e-mailem, telefonním číslem nebo polohou, vzniká most mezi autem, online účtem a konkrétní osobou. Z vozu a telefonu se tak může stát jeden společný profil majitele.

Metodika výzkumu byla důkladná. Pro zachytávání provozu aut vědci zřídili vlastní Wi-Fi přístupový bod na Raspberry Pi a logovali pakety přes tcpdump, a to v klidu, při práci s infotainmentem i při jízdě rychlostí 8 až 72 km/h, včetně prudkého brzdění. U jedenácti elektromobilů navíc použili Faradayův stan, aby odřízli mobilní síť a vynutili přepnutí na Wi-Fi. Provoz aplikací šel přes iPhony s vlastním certifikátem a nástrojem mitmproxy, takže bylo možné komunikaci dešifrovat a prohledat na konkrétní identifikátory.

Výrobci věděli. Někteří zareagovali

Nejde o tajný provoz mimo vědomí automobilek. Výzkumníci kontaktovali 17 z 18 výrobců a 14 jich odpovědělo. Argumentovali tím, že třetí strany podléhají smluvním omezením a sdílení dat pokrývají podmínky ochrany soukromí. Jenže právě v tom je háček: podmínky obvykle připouštějí sdílení s třetími stranami, aniž by přesně říkaly, s kým a za jakým účelem. Toyota ve svém Connected Services Privacy Notice výslovně uvádí, že při koupi nebo leasingu vozu s aktivními connected services je sběr dat zapnutý automaticky; vypíná se až následně přes aplikaci nebo zákaznický kontakt.

Honda po upozornění výzkumníků zareagovala konkrétně: požádala firmu Amplitude o smazání získaných dat a upravila aplikaci HondaLink tak, aby už geolokaci neposílala. GM naopak hájilo stávající praxi odkazem na smluvní omezení pro dodavatele.

Zajímavé je i to, že u části aut generovalo více kontaktů s třetími stranami samotné používání infotainmentu než jízda. Problém tedy není jen „styl řízení“, ale i běžné používání rádia nebo navigace.

Co z toho plyne pro české řidiče

Studie testovala americký trh, nikoli české nebo unijní verze aplikací. Tvrdit, že evropské verze fungují z hlediska nakládání s daty úplně stejně, proto bez vlastního měření nelze. Současně ale evropské dokumenty potvrzují podobnou logiku: Toyota Europe na svém webu jmenuje příjemce dat včetně Salesforce, AWS, Microsoftu, MapBoxu, HERE a TomTomu. BMW ČR popisuje účty MyBMW a služby ConnectedDrive se srovnatelnou architekturou sběru dat.

Čeští a evropští řidiči mají ovšem silnější právní páky. GDPR se vztahuje i na firmy mimo EU, pokud nabízejí služby lidem v Unii nebo sledují jejich chování, a osobní údaje spojené s vozidlem, včetně lokalizačních údajů a identifikátorů, mohou spadat pod jeho ochranu. Evropský sbor pro ochranu osobních údajů (EDPB) má pro připojená vozidla specializované pokyny. A od 12. září 2025 se v EU uplatňuje i Data Act, který dává uživatelům připojených produktů právo na přístup k datům, jež spoluvytvářejí používáním produktu. Větší právní ochrana tedy existuje. Automaticky menší sběr dat z toho ale neplyne.

Jak se bránit, a za jakou cenu

Úplně bezmocný řidič není, ale kontrola je omezená a vždy něco stojí. Praktické kroky:

• Nepoužívat doprovodnou aplikaci – nejradikálnější řešení, které ale znamená ztrátu vzdáleného odemykání, lokalizace a dalších komfortních funkcí.
• Odebrat aplikaci oprávnění – zejména přístup k poloze a sledování aktivity napříč aplikacemi.
• Vypnout connected services – Toyota to umožňuje přes SOS tlačítko, zákaznickou podporu nebo přímo v aplikaci; BMW nabízí změnu nastavení soukromí ve voze, v My BMW i v online profilu.
• Požádat o výpis a smazání dat – Toyota provozuje Data Privacy Portal přímo v aplikaci, GM odkazuje na sekci Data and Privacy v uživatelském účtu.
• Projít si podmínky ochrany soukromí – ne kvůli zábavě, ale kvůli zjištění, jaké kategorie dat výrobce deklaruje a s kým je sdílí.

Výzkumníci zároveň upozorňují, že odhlášení může „polovičně zmrzačit“ službu. Řidič tak stojí před volbou mezi komfortem a soukromím.

Studie z Northeastern University neříká nic, co by technicky zdatní lidé netušili. Říká to ale s čísly, zachycenými pakety a jmény příjemců, a právě proto je těžké ji ignorovat. Auto dnes není jen dopravní prostředek. Je to datový terminál, který o svém majiteli může vědět víc než většina webových stránek, které denně navštíví.

Co přesně Meta slibovala

Dne 8. září 2026 Meta spustila Muse v USA pro iOS, Android a web. V oficiálním oznámení firma zdůrazňovala bezpečnost, zabezpečení a soukromí. Uživatel si měl sám volit, které aplikace k agentovi připojí a jaký přístup jim dá. Před citlivými akcemi měl Muse žádat o povolení. Meta navíc popsala systém Sentinel, cloudové VM, konektory a auditní stopu, tedy mechanismy, které mají zajistit, že agent nepřekročí hranice stanovené uživatelem.

Marketingový jazyk byl jednoznačný: Meta prezentovala Muse jako bezpečného a soukromého osobního agenta, u kterého má uživatel kontrolu nad připojenými službami a jejich oprávněními. Právě proto je Atenův případ tak zajímavý. Pokud jeho popis odpovídá skutečnosti, vzniká rozpor mezi tím, jak měl systém fungovat, a tím, co se podle něj na jeho počítači skutečně stalo. Meta ale tvrdí, že bez potřebných oprávnění k Messages není takový přístup možný.

Jak novinář agenta přistihl

Aten si Muse nainstaloval na iPhone a Mac krátce po spuštění. Zkoušel, s čím agent dokáže pomoct a co o něm ví. Pak přišla ona notifikace. Nápad na článek, který dával smysl jen tehdy, pokud Muse znal obsah jeho konverzací. Aten se agenta zeptal přímo. Muse odpověděl, že informace získal z notifikačních bannerů na obrazovce. Podle Atena však takový rozsah informací nemohly vysvětlovat samotné náhledy notifikací.

Otevřel lokální databázi Apple Messages na Macu. Našel synchronizaci sahající do řádku 187 462. Rozsah podle něj odpovídal tisícům zpráv, tedy mnohem většímu objemu dat než několika zachyceným náhledům. Právě tady příběh přestává být jen o jednom novináři a začíná být o důvěře v celou kategorii AI agentů.

Je ale důležité dodat, že samotný nález v databázi ještě neprokazuje, jak přesně k synchronizaci došlo. Aten tvrdí, že příslušná oprávnění neudělil. Meta naopak tvrdí, že Muse bez Full Disk Access a zapnutého Messages konektoru obsah zpráv číst nemůže.

Spor, který nikdo nevyřešil

Meta zareagovala 30. září 2026. Andy Stone, firemní mluvčí, veřejně prohlásil, že integrace Messages v Muse je plně volitelná. Podle něj musí uživatel v macOS povolit Full Disk Access a zároveň aktivovat Messages connector v Muse. Bez těchto kroků prý agent k obsahu zpráv přistoupit nemůže.

David Singleton z Meta Superintelligence Labs zároveň uznal, že agent popsal svůj vlastní přístup k datům chybně. Muse podle něj uvedl, že pracoval pouze s notifikačními bannery, což neodpovídalo skutečnému mechanismu. Neznamená to ale automaticky přiznání neoprávněného přístupu. Meta nadále tvrdí, že systémová oprávnění macOS nelze obejít ani v případě softwarové chyby.

Aten naopak tvrdí, že Full Disk Access na jeho Macu zapnutý nebyl a Muse v příslušném seznamu macOS nefiguroval. Apple přitom u Full Disk Access uvádí, že toto oprávnění umožňuje aplikacím přistupovat k datům chráněným systémem. Bez nezávislé forenzní analýzy nebo reprodukce incidentu ale nelze určit, zda šlo o dříve udělené a zapomenuté oprávnění, chybu v uživatelském rozhraní, nesprávnou interpretaci toho, co se v databázi skutečně synchronizovalo, nebo skutečný bug. Mechanismus tak zůstává sporný a neuzavřený.

Proč je to důležitější, než se zdá

I kdyby Meta technicky měla pravdu a Aten někdy v minulosti udělil potřebná oprávnění, případ ukazuje problém s transparentností. Uživatel nemusí vždy vědět, jak rozsáhlý přístup agent skutečně má. A pokud se agent následně na otázku ohledně zdroje informace sám vysvětlí nesprávně, uživatel jen obtížně pozná, co se skutečně stalo.

Právě to je u AI agentů citlivější než u běžných aplikací. Agent může pracovat s více službami, dlouhodobě si pamatovat informace a samostatně provádět úkoly. Meta sama uvádí, že Muse si pamatuje informace, které považuje za důležité, a dokáže na jejich základě později proaktivně navrhovat další kroky.

Problémy s AI agenty přitom nejsou unikátní pro Metu. V případě Muse se navíc v září 2026 objevily i další bezpečnostní otázky kolem jeho persistentního cloudového prostředí a práce s interními soubory. Tyto případy ale představují jiný typ problému než spor o přístup k osobním zprávám a není vhodné je směšovat.

Pro srovnání: Apple Intelligence kombinuje zpracování přímo v zařízení s Private Cloud Compute u úloh, které vyžadují větší výpočetní výkon. Google Gemini zase pracuje s připojenými aplikacemi a jejich oprávněními. Muse naproti tomu staví na vlastní cloudové virtuální mašině, ve které jsou uložena data a připojené služby uživatele. Meta tuto architekturu prezentuje jako základ pro bezpečné fungování osobního agenta, zároveň ale znamená, že rozsah oprávnění a jejich kontrola jsou pro uživatele mimořádně důležité.

Jak si zkontrolovat oprávnění

Kdo používá AI aplikace na Macu, měl by projít Nastavení systému → Soukromí a zabezpečení → Full Disk Access. Tam se zobrazí aplikace, kterým macOS udělil tento typ přístupu. Dále stojí za kontrolu kategorie Soubory a složky, Kontakty, Kalendáře a Automatizace. Na iPhonu vede cesta přes Nastavení → Soukromí a zabezpečení, kde lze projít jednotlivé kategorie oprávnění a zapnout App Privacy Report. Ten ukazuje, jak aplikace využívají udělená oprávnění a k jakým doménám se připojují.

Muse byl při uvedení 8. září 2026 dostupný v USA na iOS, Androidu a webu. Meta jeho dostupnost následně rozšiřovala, ale český ani obecně unijní trh nebyl při původním spuštění mezi podporovanými regiony. Pokud by se Muse v EU rozšířil, jeho nakládání s osobními údaji by samozřejmě podléhalo evropskému právnímu rámci včetně GDPR. Samotná existence GDPR ale neznamená, že by automaticky zakazovala tento typ AI agenta nebo jeho konektorů.

Atenův případ ukazuje jednu věc zcela jasně: u AI agentů nestačí technický souhlas ukrytý v systémovém nastavení. Uživatel musí mít možnost srozumitelně zjistit, k jakým datům má agent přístup a proč je používá. A pokud se navíc agent sám zmýlí nebo podá nesprávné vysvětlení toho, odkud informace získal, stává se kontrola ještě obtížnější. Právě na takových případech se ukáže, jestli jsou sliby o bezpečnosti a soukromí jen součástí marketingu, nebo skutečnou vlastností produktu.

Jak to funguje: ne průlom, ale přihlášení

WhatsApp, Signal i Telegram nabízejí funkci propojených zařízení. Umožňuje používat jeden účet současně na telefonu, tabletu i počítači. Meta ve svém technickém popisu multi-device architektury výslovně uvádí, že každé připojené zařízení dostane vlastní šifrovací identitu a komunikace se šifruje zvlášť pro jednotlivá zařízení na účtu. Z pohledu šifrovacího protokolu je tedy policejní notebook jednoduše dalším autorizovaným zařízením účtu.

BKA měl tento postup rozpracovaný už v interním dokumentu z června 2018. Podle něj dokázal přes WhatsApp Web získávat komunikaci v reálném čase a také přístup k některým již dostupným údajům, například kontaktům cílové osoby. ZKA pak ve směrnici z 20. února 2026, kterou v plném znění zveřejnil server netzpolitik.org, popsal metodu jako způsob, jak „zaznamenávat data vyměňovaná přes instant messenger bez infiltrace systému“. Primárně ji nasazoval v případech závažné a organizované kriminality.

Kde policie překročila hranici

V jednom z doložených případů vyšetřovatelé požádali rodiče podezřelého, formálně vedené jako svědky, o nahlédnutí do zpráv na jejich telefonu. Rodiče souhlasili. Policie ale podle soudních zjištění následně tajně aktivovala WhatsApp Web a připojila svůj počítač k jejich účtu. Souhlas k jednorázovému nahlédnutí se tak proměnil v průběžné sledování další komunikace. Spolkový soudní dvůr (BGH) později konstatoval, že svědci byli o skutečném rozsahu zásahu „vědomě ponecháni v nevědomosti“.

Klíčový právní milník přišel 20. ledna 2026. BGH v rozhodnutí 3 StR 495/25 řešil případ tajného připojení k účtu v Telegramu a vymezil právní rámec takového zásahu. Sledování komunikace vznikající po zahájení opatření může za splnění podmínek spadat do režimu zdrojové telekomunikační kontroly. Data, která byla vytvořena nebo uložena ještě před příslušným příkazem, ale nelze automaticky získávat stejným způsobem; pro jejich zpřístupnění mohou být potřeba jiné a přísnější právní podmínky. Jinými slovy: soud metodu jako takovou nezakázal, ale stanovil hranice, za kterých ji lze použít.

WhatsApp, Signal, Telegram: stejné riziko?

Všechny tři aplikace umožňují připojení více zařízení, ale liší se v pojistkách i v rozsahu synchronizace.

• WhatsApp – propojení probíhá přes QR kód v sekci „Propojená zařízení“. Propojené zařízení může získat přístup k historii chatů, kontaktům a médiím podle toho, jak synchronizace funguje v dané verzi aplikace. WhatsApp doporučuje seznam pravidelně kontrolovat. Pokud je ale zařízení už jednou autorizované, samotná kontrola seznamu neodhalí, kdo fyzicky připojení provedl.
• Signal – propojení vyžaduje přístup k odemčenému hlavnímu zařízení a potvrzení přímo v aplikaci. Propojená zařízení mohou synchronizovat zprávy a média podle pravidel Signalu; zařízení, které zůstane delší dobu neaktivní, se může automaticky odpojit.
• Telegram – přihlášení z nového zařízení se zobrazuje v sekci „Aktivní relace“. Nabízí také dvoufázové ověření. Pokud ale někdo získá přístup k odemčenému telefonu a dokáže nové zařízení autorizovat přímo z něj, samotné heslo k účtu nemusí být jedinou překážkou.

Rozdíly mezi aplikacemi jsou důležité, ale základní problém zůstává podobný: pokud někdo získá přístup k odemčenému telefonu a podaří se mu autorizovat další zařízení, end-to-end šifrování ho samo o sobě nezastaví. Protokol totiž předpokládá, že autorizovaná koncová zařízení patří oprávněnému uživateli.

Co to znamená pro Česko

Veřejně doložené standardizované používání stejné metody českou policií se nám dohledat nepodařilo. Český trestní řád ale zná odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88) i sledování osob a věcí (§ 158d). Odposlech vyžaduje povolení soudce na návrh státního zástupce, musí jít o zákonem vymezené závažné trestné činy a základní doba jeho trvání činí nejvýše čtyři měsíce, s možností dalšího prodloužení za zákonných podmínek. Sledování podle § 158d, pokud při něm dochází k zásahu do soukromí prostřednictvím technických prostředků nebo k pořizování záznamů v případech stanovených zákonem, rovněž podléhá příslušným procesním podmínkám a v některých případech předchozímu souhlasu soudce.

Technicky tedy nejde o sci-fi ani o prolomení šifrování. Právní kvalifikace by ale závisela na konkrétním způsobu získání přístupu, rozsahu sledování a okolnostech konkrétního případu. Bez veřejně dostupného interního pokynu nebo soudního rozhodnutí nelze tvrdit, že české bezpečnostní složky používají právě německý postup.

Jak se bránit: tři minuty, které stojí za to

Nejúčinnější obrana je jednoduchá:

• Otevřete si v aplikaci seznam propojených zařízení (WhatsApp: Nastavení → Propojená zařízení, Signal: Nastavení → Propojená zařízení, Telegram: Nastavení → Soukromí a zabezpečení → Aktivní relace).
• Každé zařízení, které nepoznáváte, okamžitě odpojte.
• Zapněte dvoufázové ověření tam, kde ho ještě nemáte. U WhatsAppu i Telegramu zvyšuje ochranu účtu proti neoprávněnému přihlášení, i když samo o sobě neřeší situaci, kdy má někdo fyzický přístup k už odemčenému telefonu.

Nejslabším článkem zabezpečeného messengeru nemusí být šifrovací algoritmus. Může jím být samotné koncové zařízení. Ve chvíli, kdy někdo získá na pár vteřin přístup k odemčenému telefonu a autorizuje další zařízení, může se z něj z pohledu služby stát legitimní součást účtu. A uživatel si toho nemusí všimnout, pokud pravidelně nekontroluje seznam připojených zařízení.

Co přesně EU donutila otevřít

Důležité upřesnění hned na začátku: Evropská unie nevydala příkaz Googlu ani Waze, aby si mezi sebou sdílely data. Povinnost dopadá na druhou stranu, na držitele dopravních dat v členských státech. Správci silnic, dopravní podniky, provozovatelé tunelů, mostů i veřejně přístupných nabíjecích stanic musí svá data zpřístupnit přes takzvaný národní přístupový bod. V Německu tuto roli plní právě Mobilithek.

Právní základ tvoří několik evropských předpisů:

• Směrnice 2010/40/EU o inteligentních dopravních systémech, revidovaná směrnicí (EU) 2023/2661
• Delegované nařízení (EU) 2017/1926 pro multimodální dopravní data
• Nařízení AFIR (EU) 2023/1804 pro data o infrastruktuře alternativních paliv

Německý zákon IVSG tohle všechno převádí do národního práva a říká: kdo data má v digitální strojově čitelné podobě, musí je dodat do Mobilithek. Google Maps a Waze jsou na straně příjemců, nikdo je nenutí data vytvářet, ale najednou mají k dispozici mnohem širší a konzistentnější zdroj, než jaký si dosud skládaly z partnerských smluv a komunitních hlášení.

Jaká data přibývají a proč na tom záleží

Mobilithek fungovala jako národní přístupový bod už před novým zákonem. Nová legislativa ale výrazně rozšiřuje okruh povinně dodávaných dat. Konkrétně jde o:

• Rychlostní limity a podmínky průjezdu tunely a přes mosty
• Uzavírky a uzávěry jednotlivých pruhů v reálném čase
• Staveniště a dočasná dopravní opatření
• Údaje z veřejné dopravy (jízdní řády, výluky, vytíženost linek)
• Data o veřejně přístupných nabíjecích bodech včetně dostupnosti a kompatibility

Waze dosud stavěl primárně na hlášeních komunity řidičů a na partnerských datech od měst a dopravních orgánů. Google Maps už dnes umí přijímat data ve formátu GTFS Realtime, tedy reálné odjezdy, polohy vozidel a obsazenost, pokud ji dopravce dodá. Obě aplikace tedy část těchto informací už zobrazují. Rozdíl je v tom, že dosud záleželo na ochotě konkrétního dopravce nebo správce. Teď je to povinnost.

Pro běžného uživatele to neznamená, že se mu zítra změní rozhraní aplikace. Spíš půjde o postupné zpřesňování: navigace vás spolehlivěji obejde kolem staveniště, přesněji odhadne zpoždění na lince metra, lépe vám najde volnou nabíječku. Žádný velký redesign, ale méně momentů, kdy vám mapa lže.

Spor o data pro hendikepované a co z něj zbylo

Jedním z nejzajímavějších momentů legislativního procesu byl spor o data pro cestující s omezenou mobilitou. Původní návrh počítal s povinností sdílet informace o obsazenosti vyhrazených míst pro hendikepované ve veřejné dopravě. Bundesrat v prosinci 2025 namítl, že obsazenost těchto míst nelze většinou automaticky zjišťovat, že na prioritních sedačkách mohou sedět i ostatní cestující a že celá informace by mohla být zavádějící.

Spolková vláda odpor odmítla s tím, že technické možnosti automatizovaného sběru existují. Ale dopravní výbor Bundestagu nakonec v březnu 2026 explicitní požadavek na prioritní místa z návrhu vyškrtl. Finální zákon mluví jen obecně o datech o vytíženosti linek. Bezbariérovost vozidel, přestupních uzlů a dostupnost asistence ale v datovém rámci zůstávají; pro člověka na vozíku nebo s chodítkem je to při plánování cesty reálně užitečné, i když nejde o informaci „vaše místo je volné“.

Co to znamená pro české uživatele

Německý IVSG v Česku neplatí. Ale stejný evropský rámec převádí i česká novela zákona o inteligentních dopravních systémech. Ministerstvo dopravy oznámilo záměr zpřístupnit nová dopravní data přes český celostátní dopravní informační systém už v lednu 2026 a Poslanecká sněmovna novelu projednala ve druhém čtení 24. června 2026.

Česká verze počítá s daty o dopravním značení, přechodných úpravách provozu, vybraných parkovištích a jejich dostupnosti i s údaji o přístupových uzlech veřejné dopravy včetně bezbariérovosti. Nejjistější dopad pro českého řidiče je zatím při cestě do Německa, tam už povinný datový kanál běží. Až Česko vlastní transpozici dotáhne a čeští poskytovatelé data skutečně dodají, může se totéž postupně promítnout i do navigace po tuzemských silnicích.

Kdy se to projeví v praxi

Ani Google, ani Waze veřejně neoznámily konkrétní datum, kdy nová německá data nasadí do svých aplikací. Zákon otevírá dveře, ale průchod jimi závisí na kvalitě a rychlosti dodávek ze strany správců silnic, dopravců a provozovatelů infrastruktury. Mobilithek je připravená, právní rámec stojí. Zbývá ta nejméně efektní, ale nejdůležitější část: aby data skutečně tekla a aby byla správná.

Podle nás je tohle přesně ten typ změny, kterou běžný uživatel ocení až zpětně. Jednoho dne si prostě všimnete, že vás navigace obvedla kolem uzavírky, o které byste se jinak dozvěděli až na místě. A nebudete tušit, že za tím stojí německý zákon s nezapamatovatelnou zkratkou.

Od pilotů k ostrému provozu za pět měsíců

Bodykamery u Deutsche Bahn nejsou novinkou z jednoho dne. V regionální dopravě DB Regio už před únorovým summitem nosila kameru zhruba čtvrtina z 5 500 zákaznických pracovníků, dobrovolně, v rámci pilotních projektů. Podobně düsseldorfská Rheinbahn testovala od léta 2024 kamery u dvaceti kontrolorů a podle WDR už samotné oznámení „zapínám kameru“ často stačilo ke zklidnění konfliktu. Rheinbahn se rozhodla projekt rozšířit na všechny kontrolory.

Co únorový summit změnil, je měřítko. Summitový slib překlápí dílčí regionální piloty do celoplošné nabídky napříč koncernem. A tempo je překvapivé: dálková doprava DB Fernverkehr přešla do ostrého celoněmeckého provozu bodykamer už 1. července 2026, necelých pět měsíců po summitu. Postupné vybavování pokračuje, ale směr je jasný.

3 262 útoků ročně: co říkají čísla

Statistika, o kterou se celá debata opírá, pochází z bezpečnostního přehledu DB. V roce 2016 evidoval koncern 2 374 fyzických útoků na zaměstnance. V roce 2025 to bylo 3 262, nárůst o 888 případů, tedy o 37 %. Jde o dokonané útoky i pokusy, napříč celým koncernem, nejen o útoky na průvodčí. Přibližně polovina připadá na personál regionálních vlaků: samotná DB Regio hlásila 1 659 případů.

Důležitý kontext: těžké ublížení na zdraví tvoří podle DB jen 1–2 % z celkového počtu. Většina incidentů jsou strkání, kopance a plivání. To neznamená, že jsou banální, ale fatální případy jako ten z Porýní-Falce zůstávají statisticky vzácné. DB sama říká, že cestování v dálkových vlacích je bezpečné a riziko kriminality je vzhledem k počtu cestujících nízké. Problém je jinde: v trvalém tlaku na lidi, kteří denně vynucují pravidla tváří v tvář.

Jak kamera funguje a proč ochránci soukromí protestují

Režim nasazení ve Fernverkehru je přísný. Kamera nahrává pouze obraz, bez zvuku. Zaměstnanec ji zapíná výhradně při konkrétním konfliktu, nikoli průběžně. Cestující má být předem upozorněn. Záznam se šifrovaně ukládá na server a po 72 hodinách se automaticky maže. DB sama do záznamu nenahlíží, přístup má pouze spolková policie, a to jen pokud existuje trestní oznámení a záznam má sloužit jako důkaz.

Přesto je odpor reálný a má oporu v právu. Hessenský pověřenec pro ochranu údajů vydal v červnu 2026 metodické stanovisko, ve kterém bodykamery v dopravě označuje za „silný zásah do základních práv“ a stanovuje úzké podmínky: čistě incidentní zapínání, povinné upozornění, přísný přístupový režim a opatrnost vůči zvukovému záznamu. Stiftung Datenschutz jde ještě dál a upozorňuje, že v kombinaci s 11 000 pevnými kamerami na tisícovce nádraží a videodohledem v 80 % regionálních vlaků vzniká vrstva sledování, která se blíží souvislému obrazu pohybu lidí. A dodává, že vědecké důkazy o tom, že bodykamery skutečně snižují násilí, nejsou jednoznačné.

Provozní data DB přitom vypadají slibně: z více než 500 incidentů, při nichž byla bodykamera v regionální dopravě aktivována, došlo jen v jednom případě k těžkému útoku. Zaměstnanci s kamerou čelili podle interního vyhodnocení méně osobním útokům než kontrolní skupina. Pozitivní provozní zkušenost ale ještě není definitivní důkaz.

Policie versus soukromý dopravce: dva různé světy

Zásadní je odlišit bodykamery policie od bodykamer dopravce. Spolková policie má zvláštní zákonnou oporu v § 27a zákona o spolkové policii: může pořizovat otevřené obrazové i zvukové záznamy, smí využívat 30sekundový předzáznam a standardní retenční lhůta je 30 dnů. DB jako soukromý dopravce stojí na obecném GDPR a spolkovém zákoně o ochraně dat: nahrává jen obraz, bez průběžného předzáznamu, se 72hodinovou retencí a výrazně užším přístupem k datům.

Rozdíl není akademický. Právě proto, že DB nemá policejní pravomoci, musí být její režim přísnější, a právě proto je pod drobnohledem dozorových úřadů.

Bodykamery už tu jsou

V Česku zatím žádný železniční dopravce veřejně neoznámil plán na bodykamery pro průvodčí a České dráhy nepublikují srovnatelnou trendovou statistiku útoků na vlakový doprovod. Princip ale cizí není. Přepravní kontroloři Integrované dopravy Středočeského kraje bodykamery už používají: záznam běží po dobu celé kontroly, uchovává se 30 dnů a přístup má pověřená osoba IDSK, případně správní orgány a soudy. Oproti německému modelu je český režim v jednom ohledu širší: kamera běží po celou kontrolu, ne jen při eskalaci.

Únorová tragédie v Porýní-Falci ukázala, že kontrola jízdenky může skončit smrtí. Bodykamera tomu nezabrání. Může ale změnit dynamiku okamžiku, kdy se konflikt láme, a právě o ten okamžik se celý spor vede.

Jak to funguje: od čelního skla k pokutě

Nejlépe zdokumentovaný postup nabízí nizozemský vládní registr algoritmů, kde je MONOcam vedena jako aktivní systém od července 2021. Kamera nejprve zachytí registrační značku, identifikuje typ vozidla a vyhledá příslušné čelní sklo. Pak analyzuje výhradně řidičovu stranu, hledá ruce, mobilní elektronická zařízení a držáky telefonu. Pokud vidí ruku s mobilem mimo držák, označí snímek jako podezření na přestupek.

Klíčový detail: AI nikde v Evropě nerozhoduje sama. Ve všech ověřených systémech stojí mezi algoritmem a sankcí člověk. MONOcam ukládá podezřelé případy k lidskému posouzení, v Plymouthu policista přezkoumává snímky před zahájením řízení, ve Skotsku probíhá denní validace. Pokud pracovník případ zamítne, snímky se okamžitě mažou.

U detekce nepřipoutaných pásů je technický popis skoupější. Britský proces v Plymouthu pracuje se dvěma kamerami (čelní a horní záběr), které zachycují řidiče i spolujezdce. Skotský průzkum mluví o „AI screeningu na nedodržování povinnosti připoutat se“. Přesný obrazový znak, který model sleduje, ale otevřené zdroje nepopisují.

Kde přesně systémy běží a proč o nich nevíte

Tvrzení „ani o tom nevíte“ neznamená, že by kamery byly všude tajné. Realita je pestřejší:

• Nizozemsko – MONOcam v ostrém provozu od 2021, pokuta přichází poštou domů.
• Německo – policie v Mohuči uvádí, že před měřicími místy na A60/A61 stojí informační značky. Sankce: 100 eur a jeden bod.
• Skotsko – šestiměsíční průzkum na 12 lokalitách, jednotky mají být viditelné, ale přesné lokace nejsou veřejné. Zatím jde o sběr dat, ne o ostré pokuty.
• Plymouth, Anglie – trial systému Jenoptik, po lidském potvrzení může následovat oznámení o zahájení přestupkového řízení.
• Polsko – síť CANARD roste o 70 nových zařízení TraffiStar SR390 se žlutými skříněmi a předchozím značením. Jenže polský zákon (čl. 129g Prawo o ruchu drogowym) svěřuje automatický postih výhradně rychlosti a průjezdu na červenou. Na telefon a pásy tato zařízení v sankčním režimu nasazena nejsou.

„Ani nevíte“ tedy spíš znamená, že řidič často nezná přesné rozmístění a účel zařízení, ne že by šlo o tajné špionážní kamery.

Austrálie jako varování: co se stane, když se systém naplno rozjede

Nejsilnější data o účinnosti přicházejí z australského Nového Jižního Walesu. Během pilotního provozu v roce 2019 kamery zachytily telefon v ruce u jednoho z 82 řidičů. O tři roky později, v období od července 2022 do června 2023, to byl už jen jeden z 649, tedy pokles míry zachycení přestupků přibližně o 87 %. Nerelevantní snímky se tam mají mazat nejčastěji do hodiny, nejpozději do 72 hodin.

Evropské země takto silná srovnávací čísla zatím nepublikují. Skotsko sbírá data, Plymouth je v testovacím režimu, Nizozemsko a Německo zveřejňují spíše popis fungování než statistický efekt. Podle nás je ale australský příklad nejlepším argumentem pro to, že tyto systémy skutečně mění chování řidičů, a zároveň nejlepším důvodem, proč se o nich vede debata o soukromí.

Co Česko: stát už čte SPZ, AI na telefonu chybí

Česká policie už dnes provozuje systém CAKV se stovkami kamer pro automatické rozpoznávání registračních značek; fotky vozidel drží až šest měsíců, metadata rok. Při akcích proti nepozornosti za volantem nasazuje civilní vozy s kamerami, drony a statické kamery na nadjezdech. Kolínská policie v říjnu 2025 zdokumentovala telefon v ruce řidiče palubní kamerou a věc postoupila do správního řízení.

Oficiální český pilot ani zakázku na AI systém typu MONOcam jsme v otevřených zdrojích nedohledali. Technicky by zavedení nebylo překvapivé, infrastruktura ANPR existuje, zkušenosti s kamerovým dohledem také. Chybí ale veřejně oznámený projekt a jasný procesní rámec. Ministerská metodika k objektivní odpovědnosti provozovatele počítá s „automatizovaným technickým zařízením bez obsluhy“, ale model „AI předvybere, člověk potvrdí“ by v českých podmínkách pravděpodobně vyžadoval explicitnější právní oporu.

Skutečný přelom není AI, ale plošná vymahatelnost

Hlavní spor už dávno není o tom, jestli to technika zvládne. Zvládne. Přelomové je něco jiného: přestupek, který dřív závisel na tom, jestli kolem zrovna projede hlídka, se mění v plošně a opakovaně vymahatelné pravidlo. Telefon v ruce přestává být „loterie, jestli mě chytí“ a stává se rizikem s předvídatelným postihem.

Zároveň ale platí, že kamera nahlížející do kabiny je kvalitativně jiný zásah než čtení SPZ. Evropské státy to řeší pojistkami: okamžité odstranění nerelevantních snímků, kontrola krátké retenční lhůty, lidská kontrola před sankcí. Otázka zní, jak dlouho tyto pojistky vydrží, až se ukáže, že stejná kamera by mohla hlídat i další věci.

Technologie je připravená. Legislativa ji v některých zemích dohání, v jiných brzdí. V Česku zatím brzdí. Ale kdo sleduje tempo, jakým se MONOcam rozšířila z Nizozemska do Německa za čtyři roky, ten ví, že otázka nezní jestli, ale kdy.

Koho se to týká a co přesně plugin umí

Nejde o funkci pro každého majitele iPhonu. Plugin je dostupný výhradně v desktopové aplikaci ChatGPT pro macOS na počítačích s čipem Apple Silicon a pouze v režimech Work a Codex, nikoli v běžném chatovacím okně. Podle oficiální dokumentace OpenAI je k dispozici na všech cenových plánech, ale technické podmínky výrazně zužují okruh uživatelů. Česko přitom patří mezi podporované země, takže kdo podmínky splní, může plugin aktivovat i u nás.

Co konkrétně ChatGPT po instalaci zvládne:

• Číst a prohledávat celou historii konverzací v Messages na Macu
• Vytvářet shrnutí dlouhých vláken
• Navrhovat odpovědi a po schválení je odeslat jménem uživatele
• Pracovat s kontakty a vyhledávat konkrétní chaty podle osoby nebo tématu

V nastavení musí uživatel každé odeslání zprávy znovu potvrdit. OpenAI ale samo upozorňuje na riziko: pokud uživatel nastaví konkrétní chat na „Vždy povoleno odeslat“ nebo udělí plný přístup, potvrzovací krok odpadá.

Proč experti bijí na poplach

Jádro problému neleží v tom, že by plugin fungoval skrytě. Leží v tom, co otevírá. Aby ChatGPT mohl pracovat s Messages, potřebuje na macOS několik hlubokých oprávnění:

• Full Disk Access – přístup ke všem souborům na disku, včetně dat jiných aplikací, jako jsou Mail nebo Safari
• Accessibility – možnost spouštět skripty a systémové příkazy pro ovládání Macu
• Automation – právo ovládat jiné aplikace, v tomto případě Messages prostřednictvím AppleScriptu
• Kontakty – přístup k adresáři

Podle MacRumors plugin stojí na AppleScriptu a systémových oprávněních, nikoli na nějakém speciálním API od Applu. Zapojení Applu do vývoje pluginu není veřejně doložené. To znamená, že OpenAI si přístup k Messages vyřešilo vlastní cestou přes standardní mechanismy macOS a uživatel mu k tomu sám otevírá dveře.

Největší obava bezpečnostních komentátorů se netýká toho, že si někdo nechá shrnout vlastní konverzaci. Týká se toho, že jeden účastník chatu tím zpřístupní AI kompletní vlákno včetně zpráv druhé strany, která nad tím nemá žádnou kontrolu ani nemusí být o zpracování informována.

Co se děje s obsahem vašich zpráv

Oficiální dokumentace potvrzuje, že plugin běží lokálně na Macu a pracuje s místní aplikací Messages. Otázkou ale je, co se s vytaženým obsahem děje dál. Obecná pravidla OpenAI říkají, že obsah použitý v konverzaci s ChatGPT se stává součástí historie chatu a může být využit ke zlepšování modelů, pokud uživatel nevypne nastavení „Improve the model for everyone“ nebo nepoužije režim Temporary Chat, který se k trénování nepoužívá. Samostatný technický popis datového toku specificky pro plugin Apple Messages v otevřené dokumentaci chybí. Jinými slovy: lokální je přístup k Messages, ale v jakém rozsahu se vytažený obsah přenáší ke cloudovému zpracování, není veřejně popsáno.

Jak plugin zkontrolovat a vypnout

Pokud chcete ověřit, zda máte plugin aktivní, nebo jej chcete odstranit, postup má tři vrstvy:

• V desktopové aplikaci ChatGPT otevřete sekci Pluginy a zkontrolujte, zda je Apple Messages nainstalovaný. Pokud ano, zvolte „Odinstalovat plugin“.
• V Nastavení → Využití počítače → Spravovat vedle Zprávy zkontrolujte všechny chaty ze seznamu „Vždy povoleno odesílat“.
• V Nastavení systému macOS → Soukromí a zabezpečení odeberte aplikaci ChatGPT oprávnění Úplný přístup k disku, Přístupnost, Automatizace a Kontakty.

Třetí krok je nejdůležitější. Samotné odinstalování pluginu nemusí odebrat systémová oprávnění, která jste aplikaci už udělili.

Srovnání s Windows Recall: jiný záběr, jiné riziko

Nabízí se paralela s Windows Recall od Microsoftu, který čelil podobné kritice. Recall periodicky snímá obrazovku a ukládá snímky lokálně; Microsoft uvádí, že data nesdílí se třetími stranami. Plugin ChatGPT pro Messages má užší záběr, nesnímá vše, co vidíte na monitoru. Je ale akčnější: cíleně čte konkrétní komunikační aplikaci a umí za vás odesílat zprávy. Recall je plošný lokální archiv. Plugin od OpenAI je cílený zásah do jedné z nejintimnějších datových vrstev na vašem počítači.

Zprávy na Macu většina uživatelů vnímá jako soukromý prostor. Plugin z něj dělá datový zdroj pro AI, dobrovolně a po několika kliknutích, ale s důsledky, které sahají dál než k jednomu shrnutí konverzace.

Soukromí jako právní koncept samozřejmě nezaniklo. GDPR platí, biometrické údaje patří mezi nejpřísněji chráněné kategorie osobních údajů a právo na výmaz existuje černé na bílém v textu nařízení. Jenže PimEyes ukazuje něco jiného: praktická anonymita veřejně vystavených fotek se rozpadá. Služba neindexuje doslova „všechny fotky na internetu“, sama uvádí, že pomíjí sociální sítě a uzavřené platformy. Indexuje ale otevřený web v rozsahu, který z rozptýlených snímků vaší tváře dokáže složit ucelenou stopu během okamžiku. A úřady? Hamburský dozorový úřad sice označil postup PimEyes za nezákonný, ale nepřijal účinná donucovací opatření. Provozovatel sídlí v Dubaji, na evropskou žádost podle dostupných informací nereaguje a Spojené arabské emiráty nemají s EU rozhodnutí o odpovídající úrovni ochrany osobních údajů. Organizace noyb proto v dubnu 2026 podala žalobu nikoli proti PimEyes, ale proti samotnému úřadu kvůli jeho nečinnosti. K srpnu 2026 je případ stále otevřený.

Jak PimEyes funguje a čím se liší od běžného vyhledávání obrázků

Princip je jednoduchý a právě proto znepokojivý. Nahrajete portrétní fotografii. Systém z ní vytvoří biometrický vzor, takzvaný „obličejový otisk“, a porovná ho s vlastním indexem veřejně dostupných obrázků. Výsledkem nejsou jen kopie téhož souboru, ale různé fotografie stejné tváře z různých webů. Firma tvrdí, že nejde o identifikaci jménem, ale o porovnání vizuálních vzorů a odkazy na zdrojové stránky.

Rozdíl oproti Google Lens nebo TinEye je zásadní:

• Google Lens vrací podobné obrázky, weby obsahující daný snímek a informace o objektech na fotce.
• TinEye hledá kopie nebo upravené verze téhož konkrétního obrázku; typicky nedokáže najít jinou fotografii stejné osoby.
• PimEyes hledá napříč webem různé snímky, na kterých se objevuje tatáž tvář.

Z jedné portrétní fotky tak PimEyes dokáže sestavit obrazovou stopu člověka: konferenční záběry, firemní profily, fotky z akcí nebo staré galerie. Nejde o kopie jednoho souboru, ale o mozaiku veřejně dostupných snímků.

Dubaj, noyb a pět let marného čekání

Příběh právního sporu začal v červenci 2020, kdy noyb podal stížnost k hamburskému dozorovému úřadu. Uplynulo přes pět let, než úřad 7. listopadu 2025 vydal rozhodnutí, a jeho obsah organizaci nepotěšil. Úřad sice konstatoval, že praktiky PimEyes jsou v rozporu s GDPR, ale odmítl přijmout účinná opatření. Argumentoval tím, že provozovatel EMEA Robotics LTD sídlí v Dubaji, nemá prokázanou provozovnu v EU a na komunikaci nereaguje.

Noyb s tímto závěrem nesouhlasí. Tvrdí, že úřad měl k dispozici další nástroje, jak rozhodnutí vymáhat. Dne 30. dubna 2026 proto noyb podal žalobu proti úřadu samotnému. Úspěch by znamenal nové posouzení původní stížnosti a tlak na přijetí reálných donucovacích opatření.

Dubajská jurisdikce přitom komplikuje vymáhání evropských pravidel. Podmínky služby odkazují na právo Spojených arabských emirátů a tamní soudy. Spojené arabské emiráty nefigurují na seznamu zemí, pro které Evropská komise přijala rozhodnutí o odpovídající úrovni ochrany osobních údajů. Přímý motiv volby sídla firma veřejně nevysvětluje, ale praktickým důsledkem je vyšší složitost evropského vymáhání.

Česká policie rozpoznávání tváří omezuje, komerční nástroj ne

Zajímavý kontrast nabízí situace v Česku. Policie ČR provozuje systém Digitálních podob osob, který slouží ke zpětnému porovnávání obličejů v konkrétních případech a k identifikaci mrtvých osob neznámé totožnosti. Nejde o nepřetržité sledování v reálném čase. Používání biometrické identifikace ve veřejném prostoru v reálném čase navíc podléhá přísným pravidlům podle evropského práva včetně AI Act.

Stát si tedy pro používání biometrické identifikace klade přísné limity, zatímco komerční služba je dostupná komukoli s internetovým připojením. PimEyes sice v podmínkách zakazuje stalking a zneužití, ale technická bariéra vstupu je minimální: základní vyhledávání je veřejné, placené varianty odemykají zdrojové weby i přímé odkazy na původní snímky. Noyb výslovně upozorňuje na riziko stalkingu a masového sledování.

Další znepokojivý detail: firma uvádí různé lhůty pro uchovávání nahraných fotografií. Jeden oficiální návod uvádí 30 minut, jiná firemní stránka mluví o maximálně 48 hodinách. U indexu PimEyes tvrdí, že uchovává pouze biometrické otisky a zdrojové URL, nikoli identitu indexovaných osob ani archiv jejich fotografií. Ověřit to zvenčí nelze.

Co můžete udělat vy

Bezmocní nejste, ale musíte být aktivní. PimEyes nabízí několik cest:

• Opt-out – trvalé vyloučení vaší tváře z aktuálních i budoucích vyhledávání. Vyžaduje selfie, anonymizovaný doklad totožnosti a e-mail. Služba ho označuje jako bezplatný.
• Manuální exclusion – odstranění jednotlivých výsledků z vyhledávání PimEyes, firma uvádí zpracování do 48 hodin.
• SAR formulář – žádost o přístup ke všem osobním údajům, které o vás služba eviduje, v souladu s právem na přístup podle GDPR.

Zásadní limit: odstranění z PimEyes neznamená odstranění z původního webu. Fotku na zdrojové stránce musíte řešit zvlášť: kontaktovat provozovatele webu, požádat o výmaz, případně využít právo na výmaz podle GDPR. Preventivně pomáhá stáhnout fotografie z veřejných webů, omezit veřejné profily a znepřístupnit staré galerie.

Problém PimEyes není v tom, že by právo na soukromí přestalo existovat. Problém je v tom, že dohledání cizí tváře na veřejném webu se z úkonu vyžadujícího čas, znalosti a zdroje proměnilo v záležitost jednoho kliknutí a placeného předplatného. Právo nestačilo. Zatím.