Čína táhne svět a posiluje vlastní značky

Čínský náskok není jen otázkou objemu. Podle tiskové zprávy IFR měli domácí čínští výrobci v roce 2025 už 55% podíl na tamních instalacích. Ještě před pár lety dominovaly zahraniční značky, především japonské, německé a švýcarské. Teď se poměr výrazně posunul. Čína si roboty nejen kupuje, ale stále častěji je i sama vyrábí.

Federace navíc očekává, že čínský trh poroste o 5 až 10 % ročně až do roku 2029. Při současném tempu to znamená další růst už tak vysokého počtu instalací. Tři sta padesát čtyři tisíc kusů za jediný rok je téměř šestkrát více, než kolik jich v roce 2025 nasadila celá EU.

Evropa neztrácí roboty, ztrácí investiční tempo

Důležité je pochopit, co přesně se v Evropě děje. Unijní provozní stock dosáhl rekordních 712 tisíc aktivních průmyslových robotů, což představuje 84 % celkového evropského stocku. Robotická hustota EU činí 231 strojů na 10 tisíc zaměstnanců v průmyslu, v západní Evropě dokonce 267. To rozhodně není číslo zaostalého kontinentu.

Problém je jinde. Nové instalace v EU klesly meziročně o 11 %, a to ve chvíli, kdy globální trh o stejných 11 % rostl. Směr je tedy přesně opačný. Hlavní propady se týkaly především těchto odvětví:

• Automobilový průmysl – pokles o 25 % na 14,9 tisíce instalací
• Metalurgie a strojírenství – pokles o 13 % na 13 tisíc instalací

Německo jako největší evropský robotický trh spadlo na 24,8 tisíce nových instalací. IFR už ve zprávě za rok 2024 popisovala křehkou makroekonomickou situaci v EU, vysoké náklady a přeregulování. Rok 2025 tento trend potvrdil.

Pro srovnání: USA se vydaly opačným směrem. Americký trh vyrostl o 12 % na 38,5 tisíce nových instalací. Absolutně sice EU stále instaluje více robotů než Spojené státy, ale tempo růstu se přesunulo za Atlantik. Evropa zpomaluje právě ve chvíli, kdy Čína a USA zrychlují. To je podstata její ztráty tempa.

Co to znamená pro Česko

Česká republika se v žebříčku EU-27 umístila na sedmém místě s 2 298 novými instalacemi za rok 2025. Před ní stojí Německo, Itálie, Francie, Španělsko, Nizozemsko a Polsko. Pro zemi s necelými jedenácti miliony obyvatel to není špatná pozice, ale kontext je znepokojivý.

Německo odebírá 32,1 % českého exportu a tvoří 26,6 % celkového obratu zahraničního obchodu ČR, jak uvádí Ministerstvo průmyslu a obchodu. Když německé továrny odkládají investice do robotizace, může to signalizovat slabší výrobní cyklus. A slabší výrobní cyklus v Německu se může přelévat do českých dodavatelských řetězců, od autodílů přes strojírenské komponenty po elektroniku. Pokles německých instalací o tisíce kusů ročně proto není jen statistická kuriozita. Je to varovný signál pro české exportéry.

Humanoidi zatím zůstávají na okraji

Vedle klasických průmyslových robotů, tedy robotických ramen, svařovacích buněk nebo paletizačních strojů, se stále hlasitěji mluví o humanoidních robotech. Podle dat IFR zveřejněných agenturou Reuters se jich v roce 2025 celosvětově prodalo zhruba 7 tisíc kusů. Pro perspektivu: klasických průmyslových robotů se instalovalo 603 tisíc, tedy asi 86krát více.

Navíc značná část prodaných humanoidů nesloužila přímo produktivní práci, ale výzkumu a sběru dat. Boston Dynamics svého Atlase teprve připravuje na úzce vymezené úlohy, například v automobilovém průmyslu, a za rok 2025 vykázala ztrátu přes 13 miliard korun. Bank of America sice v březnu 2026 prognózovala prodej 90 tisíc humanoidů za rok 2026 a 1,2 milionu do roku 2030, ale skutečnost roku 2025, kdy se prodalo pouhých 7 tisíc kusů oproti odhadovaným 20 tisícům, ukazuje, jak nejisté tyto projekce zatím jsou.

Investiční pauza, kterou si Evropa nemůže dovolit

IFR to ve zprávě o EU formuluje poměrně jasně: Evropská unie zůstane mezinárodně konkurenceschopná jen tehdy, pokud zrychlí automatizaci navzdory vyšším nákladům a nedostatku pracovní síly. Pomalejší robotizace znamená horší produktivitu, menší odolnost výroby a potenciálně rostoucí odstup od Číny i USA.

Evropa přitom neprohrává tím, že by roboty neměla. Sedm set tisíc strojů v aktivním provozu je solidní základ. Problém spočívá v tom, že ve chvíli, kdy její dva největší konkurenti šlápli na plyn, ona tempo investic naopak snížila. Každý rok odložených investic je rok, který se bude později obtížně dohánět.

Pět miliard eur a tisíc nových míst

Smart Power Fab je čtvrtý 300mm výrobní modul v drážďanském areálu a zároveň největší jednotlivá investice v historii Infineonu. Celková částka činí 5 miliard eur. Veřejná podpora z European Chips Act a programu IPCEI ME/CT dosahuje zhruba 1 miliardy eur. V rámci konkrétního notifikovaného projektu MEGAFAB-DD schválila Evropská komise německý přímý grant až 920 milionů eur na investici 3,5 miliardy eur. Zbytek hradí firma ze svého.

Časová osa stavby ukazuje, jak rychle projekt postupoval: výkop v květnu 2023, poslední klíčové stavební povolení v květnu 2024, schválení evropské podpory v únoru 2025, finální německé potvrzení v květnu 2025 a slavnostní otevření v červenci 2026. Nová hala o rozloze 29 000 metrů čtverečních přinese až tisíc přímých pracovních míst. Infineon navíc počítá s multiplikačním efektem 1:6: každé nové místo v továrně by podle odhadu firmy mělo vytvořit šest dalších v okolním dodavatelském ekosystému.

Čipy pro auta, sítě a datová centra, ne pro telefony

Tady je zásadní rozlišení, které se v debatách o čipech často ztrácí. Drážďany nevyrábějí procesory pro iPhony ani grafické karty pro Nvidii. Vyrábějí výkonové polovodiče: IGBT moduly, křemíkové a karbidokřemíkové MOSFET tranzistory, analogové a smíšené obvody. Tedy čipy, které spínají, řídí a převádějí elektrickou energii.

Praktické nasazení je široké:

• Elektromobilita – řízení motorů, nabíjecí stanice, palubní elektronika
• Obnovitelné zdroje – měniče pro solární panely a větrné turbíny
• Elektrické sítě – stabilizace a přenos energie
• Průmyslová automatizace – robotika, řízení procesů
• AI datová centra – napájecí infrastruktura serverů

V nejpokročilejších logických čipech pod 5 nanometrů zůstává Evropa téměř zcela závislá na Asii a USA. TSMC samo disponuje roční kapacitou přes 17 milionů ekvivalentních 300mm waferů. Drážďany tuto propast nezavřou. Zavírají jinou, tedy tu, kvůli které během pandemie stály výrobní linky automobilek a ceny aut v některých zemích EU vyskočily o desítky procent.

Proč právě Drážďany a co to znamená pro Česko

Infineon sídlí v Drážďanech od roku 1994. Město je srdcem Silicon Saxony, největšího evropského mikroelektronického klastru. Existující infrastruktura, know-how, dodavatelský ekosystém a rychlé povolovací řízení – to všechno rozhodlo o tom, že pětimiliardová investice zamířila sem, ne jinam.

Pro Česko je blízkost drážďanského uzlu strategicky důležitá. Český průmysl je hluboce provázaný s německými automobilovými a průmyslovými řetězci, takže výkonové čipy z nové haly se mohou dostat i do výrobků montovaných v českých továrnách, byť konkrétní modely aut ani závody veřejné zdroje nejmenují.

Česko přitom nezůstává stranou ani v samotné výrobě. Evropská komise eviduje mezi schválenými projekty pod Chips Act i investici onsemi v Rožnově pod Radhoštěm za 1,64 miliardy eur. Národní polovodičová strategie počítá se zvýšením domácí kapacity o 300 % do roku 2029 a s přípravou devíti tisíc odborníků. Vedle drážďanské Smart Power Fab navíc vzniká další obří projekt, společný podnik ESMC, kde má TSMC 70 % a Bosch, Infineon a NXP po deseti procentech. Ten cílí na 28/22nm a 16/12nm logické čipy s kapacitou 480 tisíc waferů ročně a investicí přes 10 miliard eur.

Realistický pohled: silnější, ale ne soběstačná

Evropská unie dnes vyrábí méně než 10 % světových polovodičů. Ambiciózní cíl dosáhnout 20 % do roku 2030 označil Evropský účetní dvůr za vysoce nepravděpodobný; aktuální trajektorie ukazuje spíše na 11,7 %. Drážďany tento cíl samy nesplní. Splní ale něco jiného: pomohou snížit riziko, že příští pandemie nebo geopolitická krize zastaví evropské továrny na měsíce.

Infineon navíc staví s ohledem na budoucnost: nová výroba nemá vyžadovat zemní plyn, využívá uzavřené vodní okruhy a opětovné zpracování vody. Pokud poptávka po elektroautech zpomalí, firma zdůrazňuje flexibilitu výroby a široký mix odběratelů od energetiky po datová centra.

Evropa se jedinou továrnou nestala čipovou velmocí. Získala ale pojistku přesně tam, kde ji potřebuje, tedy ve výkonových polovodičích, bez kterých se nerozjede ani elektroauto, ani větrná turbína, ani server v datovém centru.

Kdo za závodem stojí a proč se tají jeho adresa

Quantum Frontline Industries vznikla jako společný podnik dvou firem: německé Quantum Systems a ukrajinské Frontline Robotics. Oznámení přišlo v prosinci 2025, tedy pouhé dva měsíce po podpisu německo-ukrajinské dohody o obranně-průmyslové spolupráci z 15. října 2025. Šéf QFI později uvedl, že výroba odstartovala do dvou měsíců od oznámení, tempo, které v obranném průmyslu nemá běžnou obdobu. Pro srovnání: Rheinmetall oznámil svůj ukrajinský společný podnik na výrobu 155mm munice v únoru 2024 a ještě v červenci téhož roku počítal se spuštěním výroby až do 24 měsíců.

Přesnou adresu závodu QFI veřejně neuvádí nikdo. Firma 1. dubna 2026 v tiskové zprávě o první dodávce dronů na Ukrajinu výslovně napsala, že „další detaily“ zůstávají neveřejné z bezpečnostních důvodů. Veřejně dostupné fotopopisky agentury AFP ho zasazují do oblasti Gilchingu u Mnichova, víc není známo. Kontext dává smysl: spolková vláda v únoru 2026 zpřísnila ochranu proti dronům, protože nelegální přelety nad kritickou infrastrukturou v Německu výrazně přibyly a existuje podezření na aktivity cizích zpravodajských služeb.

Co přesně se v hale vyrábí

Potvrzenou platformou je Linza 3.0, víceúčelový taktický dron s navigačním modulem řízeným umělou inteligencí. Parametry podle výrobce:

• Rám o průměru 30 cm
• Nosnost až 4 kg
• Dolet do 15 km
• Výdrž až 60 minut letu

Nejde o masový levný FPV dron, jakých ukrajinská armáda spotřebuje miliony ročně; jen za rok 2025 ukrajinské ministerstvo obrany evidovalo přes 3 miliony dodaných úderných FPV dronů. Linza 3.0 je parametrově vyšší kategorie: taktický systém krátkého dosahu, který Frontline Robotics vyvinula a otestovala přímo na frontě. Podle deníku Handelsblatt v závodě pracuje zhruba 50 lidí, z toho více než 30 pochází z Ukrajiny. Právě oni jsou nositeli praktického know-how; celé partnerství je postavené na překlápění bojové zkušenosti do sériové průmyslové výroby.

Deset tisíc kusů ročně válku samo o sobě neotočí. Ale přidává něco, co domácí ukrajinská výroba zajistit nedokáže: produkci mimo dosah ruských raketových úderů, předvídatelnou logistiku a průmyslovou stabilitu.

Pilotní vzor, ne osamělý experiment

Únorová návštěva Zelenského nebyla symbolické PR. Byla startem širší průmyslové linie. Už 14. dubna 2026 se v Berlíně při německo-ukrajinských vládních konzultacích předvedlo sedm typů ukrajinských zbraňových systémů a zároveň bylo podepsáno šest nových dohod v rámci iniciativy Build with Ukraine. Na německé straně se do ní zapojily firmy Helsing, Diehl, Thyra či POINToX.

Build with Ukraine přitom není čistě německý projekt. Iniciativa byla oznámena 4. června 2025 v Bruselu a postupně se rozšířila:

• Británie – výroba ukrajinských záchytných dronů, první várka 1 000 kusů (září 2025)
• Nizozemsko – společná produkce dálkových bezpilotních letounů, investice 110 milionů eur (říjen 2025)
• Kanada – společná výroba průzkumných dronů (květen 2026)

Strategické partnerství z dubna 2026 už počítá s dalšími společnými podniky, sdílením dat a společným vývojem. Německo se tím posouvá z role dárce do role dlouhodobého spoluvýrobce.

Co to znamená pro Česko

Česká republika zatím potvrzený projekt typu QFI nemá. V srpnu 2025 ale proběhla jednání české a ukrajinské strany o dronových programech a společných obranně-průmyslových projektech. Ukrajinské ministerstvo obrany má pro Build with Ukraine standardizovaný postup: registrace firmy, kontrakt nebo předběžná dohoda, kontrola technologií a povolovací řízení s lhůtou do 90 dnů. Dveře jsou otevřené, otázka je, kdo jimi projde.

QFI ukazuje model, který ještě před dvěma lety neexistoval: ukrajinské frontové know-how vyráběné v bezpečném evropském zázemí, v průmyslovém měřítku, s politickým krytím na nejvyšší úrovni. Gilching u Mnichova je první adresa. Podle všeho ne poslední.

Jedna ropucha zastavila průmyslový park

Označení „jedna ropucha“ je zkratka, která příběh zjednodušuje víc, než je zdrávo. Berlínský správní soud v srpnu 2023 řešil spor kolem obojživelníkového plotu na marzahnské parcele a konstatoval, že i když na konkrétním pozemku nebyl přes den spatřen jediný exemplář, parcela představuje potenciální suchozemské stanoviště ropuchy zelené; rozmnožovací voda leží pouhých pět set metrů daleko a druh je aktivní převážně v noci. Německý spolkový zákon o ochraně přírody zakazuje významné narušení stanovišť přísně chráněných druhů i poškození jejich rozmnožovacích a klidových stanovišť. Nejde tedy o libovůli úředníků, ale o zákonný režim, který pracuje s celou lokální populací a jejím stanovištěm.

A nebyla to jen ropucha. Tagesspiegel popsal, že projekt brzdila i zdlouhavá procedura schvalování veřejné podpory v Bruselu a že berlínská dotace by podle Urbana byla nižší než ta bavorská. V dubnu 2024 CSE stavební záměr v Marzahnu oficiálně stáhla. Koupě pozemku byla zrušena a přípravné práce zastaveny. Berlín tak přišel nejen o továrnu na baterie, ale i o plánované testovací centrum a výrobu zeleného vodíku.

Proč vyhrál Lichtenfels

Firemní web MOLL datuje rozhodnutí o bavorské alternativě do února 2024, tedy zhruba tři roky po původním berlínském oznámení. Co rozhodlo? Především hotová nemovitost. V Lichtenfels-Schney firma převzala moderní závod s přibližně deseti tisíci metry čtverečními výrobních ploch a pěti a půl tisíci metry kanceláří. Žádné povolování na zelené louce, žádný zdokumentovaný konflikt s chráněnými druhy na stavební parcele.

K tomu přišla výrazná veřejná podpora. Bavorské ministerstvo hospodářství v prosinci 2025 oznámilo dotaci 22,17 milionu eur při celkovém investičním objemu přes 93 milionů eur, v přepočtu více než 2,3 miliardy korun. Ministr Hubert Aiwanger projekt označil za milník pro Bavorsko i celou Evropu. Pozdější bavorské klastrové materiály pracují s ještě vyšším odhadem kolem 103 milionů eur.

Důležitá je přesnost: „evropská jednička“ v titulku neznamená největší bateriovou továrnu na kontinentu. Znamená první evropskou výrobu sodíkových článků. V první fázi má závod kapacitu 1 GWh s možností růstu až na 5 GWh. Pro srovnání: PowerCo ve Salzgitteru staví lithium-iontovou gigafactory na 20 až 40 GWh, francouzská ACC v Douvrinu cílí na 40 GWh a švédský Northvolt Ett plánoval 60 GWh. Lichtenfels je tedy pionýr technologie, ne objemový gigant.

Sodík místo lithia: proč na tom záleží

Sodíkové baterie fungují na principu velmi podobném lithiovým; Fraunhofer Battery Alliance označuje technologii za řešení, které lze vyrábět na upravených linkách původně určených pro lithium-iontové baterie. Klíčová výhoda: sodík je mnohonásobně dostupnější než lithium, což může snížit závislost na omezených surovinových zdrojích a materiálové náklady. Baterie navíc mohou nabídnout některé bezpečnostní výhody.

Nevýhoda je dnes jedna, zato zásadní: nižší energetická hustota. Proto MOLL necílí na elektromobily, ale na stacionární bateriová úložiště, kde hmotnost a objem nehrají tak kritickou roli. Podle aktuálních informací z webu CSE i bavorské regionální reportáže BR24 by výroba měla postupně nabíhat na přelomu let 2026 a 2027, přičemž firma už hledá zhruba 120 nových zaměstnanců.

Co to znamená pro Česko

Česká republika o bateriové investice aktivně usiluje. CzechInvest deklaruje ambici přilákat až tři gigafactory a vybudovat kompletní bateriový ekosystém od těžby po recyklaci. Největší dosud oznámenou investicí je projekt Toyoty v Kolíně za přibližně 17 miliard korun včetně bateriových montáží. Veřejně doložený český projekt na výrobu sodíkových článků ale zatím neexistuje.

Blízkost bavorského závodu přesto může být pro české firmy zajímavá. MOLL bude potřebovat dodavatele automatizace, strojírenských komponent, testovacího vybavení i logistiky a CzechInvest zahraničním bateriovým firmám aktivně nabízí napojení na český dodavatelský řetězec s přístupem na německý trh.

Berlín se poučil, ale pozdě

Marzahn-Hellersdorf v květnu 2025 oznámil nový model rozvoje CleanTech Business Parku založený na takzvaném „habitatovém síťování“, tedy kooperativním plánování, které má od začátku sladit průmyslový rozvoj s ochranou přírody. Dřívější koordinace s ochranáři mohla šance na udržení projektu zvýšit, ale zpětně už to nic nemění.

Případ MOLL není jen kuriózní historka o žábě. Je to učebnicový příklad toho, že u průmyslových investic za miliardy rozhodují stejně tvrdě biotopy, povolovací procesy, hotová nemovitost i struktura veřejné podpory. Kdo některý z těchto faktorů podcení, riskuje, že jeho továrna skončí o tři sta kilometrů jinde.