Co Brusel řešil, a co odsunul na později

Evropská komise představila v říjnu 2023 Akční plán pro větrnou energetiku, postavený na šesti pilířích: rychlejší povolování, lepší aukce, přístup k financím, podpora pracovní síly a průmyslové kapacity. Odpad a cirkularita v něm nehrály hlavní roli. Teprve o rok později, v květnu 2024, JRC otevřeně uvedlo, že recyklační kapacita lopatek v EU je stále omezená a většina vyřazených lopatek končí v cementářských pecích jako palivo a náhrada části surovin, nikoli v uzavřeném materiálovém cyklu. Konkrétní regulační krok přišel až v březnu 2026, kdy prováděcí nařízení Komise 2026/718 zavedlo pro vybrané veřejné zakázky požadavek minimálně 70% recyklovatelnosti lopatek. Říct, že Brusel o problému mlčel, by bylo nepřesné. Přesnější je, že ho roky řadil za naléhavější potřebu výstavby nových kapacit. Studie existovaly, politická pozornost mířila jinam.

Lopatky: 15 % hmotnosti, 100 % problému

Podle WindEurope se 85–90 % celkové hmotnosti turbíny (ocel, měď, hliník) recykluje zavedenými postupy. Zbývajících zhruba 10–15 % tvoří právě kompozitní lopatky: skelná nebo uhlíková vlákna, epoxidové a polyuretanové pryskyřice, balsová nebo PVC jádra a ochranné povrchové vrstvy. Jde o materiály, které nelze jednoduše roztavit a přelít do nové formy.

Dnes existují tři hlavní cesty, jak s nimi naložit:

• Spoluspalování v cementárnách – lopatky se rozemelou a zpracují v cementářských pecích, kde nahradí část paliva a surovin. Jde o nejrozšířenější komerční řešení, ale o skutečnou recyklaci v pravém slova smyslu nejde.
• Mechanická, tepelná a chemická recyklace – pyrolýza, solvolýza a další procesy dokážou vlákna částečně získat zpět. Nejsou ale zatím cenově konkurenceschopné ani provozované ve velkém měřítku.
• Skládkování – v některých zemích EU už zakázané, jinde stále představuje reálnou možnost nakládání s odpadem.

Komise ve svém nařízení z roku 2026 pracuje s odhadem, že kompozitní odpad z vyřazených lopatek může v Evropě dosáhnout přibližně 400 000 tun do roku 2040. Systémová kapacita recyklace zatím tempo instalací nedoběhla.

Český rozměr: stovky základů, žádný oficiální soupis

Česká společnost pro větrnou energii eviduje k prosinci 2025 přes 220 větrných elektráren s celkovým instalovaným výkonem 372 MW. Materiály Ministerstva průmyslu a obchodu z roku 2023 počítaly pro rok 2030 se scénářem 1,5 GW větrné kapacity; aktualizovaný Národní klimaticko-energetický plán z prosince 2024 mluví o výrazném navýšení podílu obnovitelných zdrojů, včetně fotovoltaiky a větru. Oficiální českou inventuru budoucího betonu a lopatek jsme ve veřejně dostupných zdrojích nenašli. Podle našeho odhadu už dnešní flotila znamená řádově stovky tisíc tun betonu v základech. Při expanzi k 1,5 GW půjde o násobně vyšší materiálový účet.

Kdo za likvidaci ponese odpovědnost? Český stavební zákon vyžaduje povolení k odstranění stavby, zákon o odpadech ukládá původci předat odpady do oprávněného zařízení a maximalizovat recyklaci. Primárně tedy odpovídá developer a provozovatel, nikoli stát. Zvláštní sektorový fond nebo povinná finanční jistota specificky pro větrné elektrárny ale z dohledané legislativy nevyplývá; jistoty se řeší případ od případu, smluvně a v podmínkách konkrétních povolovacích řízení. Nový zákon 249/2025 zavádí pro obce místní poplatek 50 Kč za každou megawatthodinu z větrné elektrárny. To je příjem pro obec, nikoli automatická garance na budoucí demolici.

Nízkoemisní neznamená bezodpadová

Větrná energie je klimaticky nízkoemisní; podle IPCC má onshore vítr medián životních emisí kolem 11 g CO₂ na kilowatthodinu, zatímco uhlí zhruba 820 g. Jádro je emisně srovnatelné s větrem, ale jeho odpadový profil je opačný: malý objem, extrémně dlouhá životnost. Větrná elektrárna naopak generuje velké objemy běžných materiálů a k tomu obtížně recyklovatelné kompozity. Ani mikroplasty z eroze lopatek nejsou nulové; studie v odborném časopise Wind Energy Science z roku 2025 odhadla u referenční 15MW offshore turbíny průměrně 240 gramů mikroplastů ročně. V kontextu jiných zdrojů znečištění jde zatím o marginální podíl, ale problém existuje.

Green Deal lze držet za slovo právě tady. Ne podle hesla „čistá energie“, ale podle toho, kdo po dvaceti až třiceti letech zaplatí a fyzicky uklidí beton, kompozity a demoliční odpad. Odpověď na tuhle otázku zatím nemá ani Brusel, ani Praha.

Z mapy se ztratila skoro polovina zón

Změnu č. 2 Územního rozvojového plánu vede Ministerstvo pro místní rozvoj jako celostátní projekt navázaný na Národní plán obnovy a evropskou směrnici RED III. Původní návrh počítal se 110 akceleračními oblastmi, tedy plochami, kde by povolování větrných a solárních elektráren probíhalo ve zrychleném režimu. Stavební úřad by měl rozhodnout do 60 dnů a investor by nemusel procházet plnou EIA, pokud by splnil předem stanovené podmínky.

Po posouzení vlivů na životní prostředí se ale ukázalo, že řada lokalit koliduje s ochranou přírody, krajinným rázem nebo zájmy armády. Výsledek: 49 oblastí ze seznamu zmizelo úplně a 15 dalších se změnilo. Ministerstvo tvrdí, že i po redukci zůstává potenciální instalovaný výkon nad 3 000 MW. Podrobný rozpis podle jednotlivých zón ale veřejně dostupný není, takže jde zatím o údaj ministerstva, který nelze nezávisle ověřit.

Zóna jen z horních míst, souhlas nikde

Výkonná ředitelka Svazu měst a obcí Radka Vladyková v květnovém rozhovoru pro Radiožurnál shrnula problém jednou větou: návrh nebyl dostatečně diskutován s obcemi ani s kraji. Nejde o jediný hlas. Z veřejných debat i mediálních výstupů plyne podobný závěr: obce byly postaveny před hotovou věc.

Právně přitom stát postupuje podle současných pravidel. FAQ Ministerstva životního prostředí uvádí, že akcelerační oblast na celostátní úrovni může být vymezena i bez souhlasu dotčené obce. Zákon nevyžaduje předběžný souhlas, referendum ani anketu mezi obyvateli. Obce a občané vstupují do procesu prostřednictvím veřejného projednání a písemných připomínek, které mohou podat do 15 dnů po jeho konání. Ministerstvo pro místní rozvoj jich podle iRozhlasu eviduje kolem osmi tisíc.

Osm tisíc podání je jasný signál, že formální připomínka nestačila jako náhrada skutečné debaty. Starostové nežádají porušení zákona, ale jiný přístup. A v tom mají podle nás silný argument: když stát plánuje zásah do krajiny desítek obcí najednou, měl by s nimi mluvit dříve, než jim předloží hotovou mapu.

Tři roviny, které se v debatě míchají

Ve veřejné diskuzi se neustále zaměňují tři různé věci:

• Vymezení zóny – celostátní rozhodnutí, které říká „tady je to principiálně přípustné“. Samo o sobě nepovoluje jedinou turbínu.
• Povolení konkrétní stavby – i uvnitř zóny musí investor splnit podmínky, projít řízením a získat povolení stavebního úřadu.
• Souhlas obce a obyvatel – ten v současném nastavení není podmínkou ani pro vymezení zóny, ani pro povolení stavby. Obec nemá právo veta.

Důležitý je i opačný směr: větrné a solární elektrárny lze stavět i mimo akcelerační oblast, jen bez procesních výhod zrychleného režimu. Zmizení zóny z mapy tedy neznamená, že v dané lokalitě projekt definitivně padá. A vznik zóny neznamená, že tam turbíny automaticky vyrostou.

Pro obce, které se ocitly v mapě, ale existuje alespoň finanční kompenzace. Zákon č. 249/2025 Sb. stanovuje poplatek 50 Kč za každou vyrobenou MWh, přičemž 98 % výnosu směřuje přímo obci. U běžně projektované turbíny o výkonu 4,5 MW s roční výrobou kolem 10 000 MWh to podle orientačního přepočtu Komory OZE znamená přes 500 tisíc korun ročně. Peníze, které mohou změnit obecní rozpočet, ale jen těžko změní pocit, že se vás nikdo nezeptal.

Česko na chvostu Evropy a pod tlakem termínu

Spor o zóny se odehrává na pozadí čísel, která mluví sama za sebe. Podle statistiky WindEurope přidalo Česko v roce 2025 pouze 13 MW nového větrného výkonu. Celkem mělo nainstalováno 372 MW a vítr pokrýval přibližně jedno procento spotřeby elektřiny. Evropská unie jako celek přidala 15,1 GW a větrná energie v ní pokrývala 19 % spotřeby. Česko je tak hluboko pod evropským průměrem.

Právě proto stát spěchá. Změna Územního rozvojového plánu je financována z komponent Národního plánu obnovy a původně se počítalo s její účinností do 31. srpna 2026 po schválení vládou. K polovině července ale konečné rozhodnutí stále nepadlo, ministerstvo vypořádává připomínky a materiál teprve míří na vládu. Nestihnutí termínu by mohlo ohrozit čerpání evropských prostředků.

Co bude dál

Vláda má během léta rozhodnout o konečné podobě mapy. Starostové, kteří podali připomínky, čekají na jejich vypořádání. Liberecký kraj, kde mají z návrhu vypadnout všech pět větrných oblastí a zůstat pouze dvě fotovoltaické, sleduje vývoj zvláště napjatě. Podobně například Plzeňsko nebo Příbramsko.

Klíčová otázka ale není jen počet zón na mapě. Je to důvěra. Stát může mít zákon na své straně a termín v zádech, ale pokud chce větrníky stavět v krajině, kde žijí lidé, měl by s nimi nejprve mluvit. Ne až ve chvíli, kdy je mapa hotová.

Jak funguje elektrárna, které stačí sůl a voda

Princip se jmenuje tlakově retardovaná osmóza (anglicky pressure-retarded osmosis, PRO). Na jedné straně semipermeabilní membrány proudí méně slaná voda, na druhé výrazně slanější. Příroda se snaží vyrovnat koncentraci, voda z méně slané strany samovolně prochází membránou na slanější stranu. Tam ale naráží na hydraulický tlak, který je záměrně udržován pod úrovní osmotického tlaku. Výsledek: objem na tlakové straně roste a tento přebytek pohání vodní turbínu napojenou na generátor.

Fukuocká instalace nestojí u ústí řeky do moře, jak by člověk čekal. Napojili ji přímo na odsolovací centrum Mamizupia, které zásobuje město pitnou vodou z mořského. Odsolování přináší jako vedlejší produkt vysoce koncentrovanou solankou. Na druhé straně membrány teče vyčištěná odpadní voda z nedalekého centra Wajiro. Rozdíl salin mezi těmito dvěma proudy je vyšší než u klasické dvojice rybník – moře. A právě to dělá ekonomiku projektu životaschopnou.

Čísla, která uzemňují nadšení

Podle oficiálního materiálu provozovatele má elektrárna tyto parametry:

• Výkon: 110 kW
• Plánovaná roční výroba: 880 000 kWh (880 MWh)
• Dostupnost: 91 %
• Stavební náklady: přibližně 700 milionů jenů (cca 110 milionů Kč)
• Ověřovací období: 5 let od spuštění v srpnu 2025

Pro srovnání: průměrná nová větrná turbína nainstalovaná v USA v roce 2023 měla výkon 3,4 MW, tedy zhruba třicetkrát víc. Hranice takzvaného utility-scale soláru začíná na 1 MW, což je devítinásobek fukuocké elektrárny. Osmózní elektrárna tedy výkonově nesoutěží s hlavními obnovitelnými zdroji. Její přednost jinde: dokáže běžet stále, protože nečeká na slunce ani vítr, ale na stabilní přísun dvou vodních proudů, které odsolovací centrum stejně funguje.

Jednoduše řečeno: je to energetická rekuperace na vodárenském uzlu. Elektřina z odpadu, který by jinak skončil v moři.

Proč to nefungovalo dřív

Princip osmotické energie popsal Sidney Loeb už ve 70. letech. Od té doby se o něj pokoušelo několik týmů. Norský Statkraft postavil v roce 2009 desetikilowattový prototyp u ústí řeky do fjordu a po pár letech projekt zastavil. Výkonová hustota membrány byla příliš nízká na to, aby se provoz ekonomicky vyplatil.

Problém klasické dvojice řeka–moře shrnuje kritická studie z Yale: teoretická energie je malá, provozní ztráty v membránách a tlakových výměnících ji dál snižují a předúprava vody proti zanášení spolkne další kilowatthodiny. Po sečtení všech ztrát může čistý energetický výsledek vyjít záporně.

Fukuoka tohle obchází tím, že nepoužívá běžnou mořskou vodu, ale koncentrovanější solanku z desalinizace. Vyšší salinita znamená vyšší osmotický tlak a více energie na metr čtvereční membrány. Navíc oba vstupní proudy už procházejí úpravou v rámci vodárenského provozu, takže zanášení membrán, zabiják jejich životnost, je výrazně menší. Sama Fukuoka na tenhle moment pracovala roky: starší prototypový program Mega-ton Water System tu testoval PRO moduly a dosáhl výkonové hustoty 13,3 W/m², což bylo nad tehdejší ekonomickou hranicí.

Evropa nespí, jen sází jinak

Kontrast „Japonsko inovuje, Evropa staví větrníky“ je lákavý, ale nepřesný. První funkční komerční osmotická instalace nevznikla v Asii, ale v dánském Mariageru, a to projekt firmy SaltPower, který Evropská unie spolufinancovala přes program Horizon s cílem škálovat výkon z 20 na 100 kW. Evropská komise řadí energii ze slanostního gradientu mezi větve oceánské energetiky a aktivně ji podporuje, být ji popisuje jako technologii v raných stupních vývoje.

Co Evropa skutečně řeší, je něco jiného. Podle IEA dosáhl podíl větru a soláru v EU v roce 2025 třiceti procent výroby elektřiny, poprvé překonal fosilní zdroje. Hlavní výzva není absence obnovitelných zdrojů, ale jejich integrace: síťová flexibilita, akumulace, pravidla trhu. Osmotická energie je vedle toho okrajová větev s provozní kapacitou v Evropě v řádu desítek kilowattů mimo pilotní projekty.

Jinými slovy: Evropa neprospala osmózu. Spíš ji, stejně jako Japonsko, testuje jako jednu z mnoha doplňkových technologií, zatímco hlavní energetický přechod táhnou vítr a slunce.

Co to znamená pro budoucnost – a pro Česko

Průlom nastane teprve tehdy, až podobná ekonomika půjde zopakovat i mimo extrémně výhodné páry typu „solánka z odsolování + čištěná odpadní voda“. Dnes je osmózní elektrárna životaschopná hlavně tam, kde už existuje vodárenská nebo průmyslová infrastruktura se dvěma stabilními proudy různé slanosti. Desalinizační provozy, solné doly, chemické závody, důlní vody: to jsou naše, kde technologie dává smysl.

Česko nemá moře, ale má průmyslové solanky a důlní vody. Teoreticky by PRO mohla fungovat i tady jako lokální energetická rekuperace. Prakticky ale naráží na totéž co jinde: reálné průmyslové odpadní vody jsou složitější než laboratorní roztoky, zanášení a srážení solí rychle sežerou a studií s takovými vstupy je zatím málo. Životnost membrán ani náklady na jejich výměnu provozovatele ve Fukuoce nezveřejnil; modelové odhady z odborné literatury pracují s pěti lety a návratností kolem šestnácti let.

Fukuoka nenahradí větrníky ani soláry. Ukázala ale, že princip starý půl století může v pravém kontextu fungovat, tiše, stabilně a z něčeho, co by jinak bylo odpadem.