Vědci vyrobili generátor elektřiny z věcí, které měli v kuchyni, díky vlhkosti vzduchu. Za měsíc se rozloží v zemi a výkon neztratí

Želatina, kuchyňská sůl a aktivní uhlí. Z těchto tří ingrediencí vznikl tenký generátor, který z vlhkosti vzduchu dodává stabilní volt déle než měsíc.

Zdroj fotografie: Pexels

Tým vedený londýnskou Queen Mary University of London představil 21. května 2026 v časopise Nano Energy zařízení, které posouvá hranice takzvaných vlhkostně-elektrických generátorů, zkráceně MEG. Nejde o první pokusy získat elektřinu ze vzdušné vlhkosti. Takový výzkum běží nejméně od roku 2015, kdy se objevily první funkční filmy z oxidu grafenu. Jenže tohle je poprvé, co někdo spojil čtyři vlastnosti do jednoho systému naráz: potravinářské suroviny, samouspořádanou vnitřní architekturu, stabilitu přes třicet dní a biologickou rozložitelnost v půdě během několika týdnů.

Tři ingredience, tři druhy

Výrobní postup je téměř podezřele jednoduchý. Vědci smíchali potravinářskou želatinu, chlorid sodný a aktivní uhlí ve vodě, nalili směs do formy a nechali ji vyschnout. Při sušení se materiál sám uspořádal do třívrstvé struktury, bez nutnosti nanášet vrstvy zvlášť, bez toxických rozpouštědel, bez vysokých teplot.

Právě tahle samouspořádaná architektura je klíčová. Každá vrstva má jinou schopnost pohlcovat vodu a jinou koncentraci pohyblivých iontů. Když zařízení přijde do kontaktu s okolní vlhkostí, vodní molekuly pronikají materiálem nerovnoměrně. Vzniká gradient — rozdíl v iontové koncentraci mezi horní a spodní částí. Ionty se začnou přesouvat a mezi elektrodami se objeví měřitelné napětí. Přesnou roli každé ze tří vrstev autoři v otevřených materiálech zatím podrobně nerozepsali, ale princip iontové difuze a asymetrického pohlcování vlhkosti odpovídá mechanismům známým z přehledové literatury oboru.

Jeden volt, třicet dní, a pak devadesát voltů

Jedna jednotka MEG generuje přibližně 1 V a toto napětí drží stabilně déle než 30 dní. To samo o sobě nestačí na napájení čehokoli užitečného. Síla ale přichází se škálováním: při sériovém zapojení stovek jednotek tým dosáhl 90 V a proudu 5,08 mA. V demonstraci to stačilo na rozsvícení řetězu čtyřiceti LED diod.

Devadesát voltů zní impozantně, víc než šedesát AA baterií za sebou. Jenže pozor: není to jen o napětí, ale i o proudu a energetické kapacitě. Jedna AA alkalická baterie má nominálně 1,5 V a typickou kapacitu kolem 2 500 mAh. U MEG takový údaj v mAh nebo Wh zatím veřejně chybí. Férové srovnání „kolik AA baterií nahradí“ proto dnes ještě nejde přesně udělat.

Co naopak doložené je: MEG zvládl napájet snímání dechu, rozpoznávání řeči a bezdotykovou detekci přiblížení ruky. Tedy přesně ten typ ultranízkovýkonové elektroniky, kde se dnes používají knoflíkové baterie nebo drobné lithiové články, a kde každá výměna znamená odpad.

Rozložit, rozpustit, odlít znovu

Po skončení životnosti stačí MEG zakopat do země. Podle Queen Mary University se zařízení v půdě biologicky rozloží během několika týdnů. Žádné těžké kovy, žádné perzistentní plasty.

Existuje ale i druhá cesta: rozpuštění ve vodě a opakované odlití. Příbuzná studie stejného výzkumného týmu, publikovaná v Advanced Science, ukázala, že želatinovo-uhlíkové filmy po rozpuštění a znovuodlití si zachovaly téměř stejné mechanické i elektrické vlastnosti. U samotného MEG tento krok otevřené materiály detailně nerozebírají, ale materiálová platforma je totožná. Podle nás jde o nejpřesvědčivější aspekt celého projektu: elektronika, která nekončí na skládce, ale vrací se buď do půdy, nebo zpět do výroby.

Co to znamená pro praxi, a pro Česko

MEG v současné podobě nenahradí baterii v telefonu ani ve fitness náramku. Může ale nahradit jednorázové baterie v jednoduchých senzorech, indikátorech čerstvých potravin, biodegradabilních náplasťových monitorech nebo environmentálních čidlech rozmístěných v krajině, kam se nikdo pravidelně nevrací a kde dnes zůstávají jako odpad.

Celý obor MEG přitom roste rychle. Přehledová literatura popisuje desítky materiálových přístupů, od proteinových nanodrátů po polymerní membrány. Společným limitem zůstává nízká účinnost, typicky pod 5 % teoretické účinnosti adsorpce vody, a závislost na dostatečné vlhkosti okolí. Ve velmi suchém prostředí lze čekat výrazně horší výkon; konkrétní spodní hranici vlhkosti ale autoři nepublikují.

V českém kontextu zatím žádná instituce na tomto projektu prokazatelně nespolupracuje. Kompetence ale existují: na VŠCHT Praha se senzory a tenkými vrstvami zabývá hned několik skupin, a pokud by se podobné materiály převedly do membránové formy, liberecká firma Elmarco disponuje technologiemi škálovatelné výroby nanovláken od laboratorní až po průmyslovou úroveň.

K červnu 2026 jde stále o laboratorní výsledek bez oznámeného termínu komercializace. Ale kombinace banálních surovin, vodního prostředí a rozložitelného konce životního cyklu dělá z tohoto MEG něco, co dosud v oboru výroby chybělo: materiálový systém tak levný a čistý, že jeho masová výroba nemusí narazit na obvyklou bariéru vzácných nebo toxických složek.