Evropa se zbavuje ropy a plynu, ale 80 % solárních panelů kupuje v Číně. Jednu závislost nahrazuje druhou

Číslo z titulku je ve skutečnosti ještě optimistické. Podle Eurostatu pocházelo v roce 2024 plných 98 % solárních panelů dovezených do EU z Číny.

Zdroj fotografie: Thomas Lloyd Group / Creative Commons / CC BY-SA

Evropa za poslední tři roky provedla bezprecedentní obrat. Podíl Ruska na dovozu plynu do EU spadl ze 45 % v roce 2021 na 12 % v roce 2025, u ropy z 28 % na pouhá 3 %. Unie se zbavila závislosti, která ji po únoru 2022 málem položila na lopatky. Jenže v honbě za rychlou a levnou dekarbonizací dlouho nikdo neřešil, kdo vlastně vyrábí panely, baterie a wafery, bez kterých se zelená transformace neobejde. Odpověď je jednoduchá: Čína. A míra té závislosti je v některých článcích řetězce ještě vyšší, než si většina lidí uvědomuje.

Jak se Evropa zbavila ruského kohoutu

Čísla mluví jasně. V roce 2021 proudilo do EU z Ruska 152 miliard kubíků zemního plynu ročně. Letos je to 36 miliard. U ropy je pokles ještě dramatičtější, ruský podíl na mimounijním dovozu klesl z 28 % ve čtvrtém čtvrtletí 2021 na 3 % o dva roky později. Evropa diverzifikovala dodavatele, postavila terminály na zkapalněný plyn, zrychlila instalace obnovitelných zdrojů. Směrnice RED III stanovila závazný cíl nejméně 42,5 % obnovitelné energie v hrubé konečné spotřebě do roku 2030 s ambicí dosáhnout 45 %.

Odchod od ruských fosilních paliv byl strategicky správný. Problém je v tom, co přišlo místo nich.

80 % je ještě konzervativní odhad

Mezinárodní agentura pro energii ve své zprávě Energy Technology Perspectives 2026 uvádí, že Čína kontroluje přibližně 85 % globálního solárního výrobního řetězce a kolem 80 % kapacity lithium-iontových baterií. U některých výrobních kroků, třeba u waferů nebo zpracování anodových a katodových materiálů, přesahuje čínský podíl 95 %. Titulkových „80 %“ je tedy spíš dolní hranice.

A pak je tu evropská importní statistika. Eurostat za rok 2024 spočítal, že 98 % hodnoty solárních panelů dovezených do EU ze zemí mimo Unii pocházelo z Číny. Evropská komise sama v dubnu 2024 při podpisu Evropské solární charty přiznala 97% dovozní závislost a označila ji za průmyslový problém.

Nejde přitom jen o panely. IEA upozorňuje, že v každém z hlavních čistých technologických řetězců existuje alespoň jeden článek, kde by kapacity mimo největšího exportéra nepokryly ani čtvrtinu globální poptávky. U baterií je situace obzvlášť křehká: výrobní náklady v Evropě jsou bez veřejné podpory až o 50 % vyšší než v Číně a řetězec LFP baterií, nejrychleji rostoucí chemie pro elektromobily i stacionární úložiště, je na Číně závislý téměř kompletně.

Jiný typ závislosti, ne menší riziko

Tady je klíčové rozlišení. Závislost na ruském plynu byla provozní: molekuly musely proudit neustále, a když přestaly, Evropa čelila okamžitému cenovému šoku a hrozbě výpadků. Závislost na čínských technologiích funguje jinak. Panel, který jednou nainstalujete na střechu, vyrábí elektřinu dvacet pět let bez ohledu na to, jestli se zítra zavřou čínské přístavy.

Jenže to neznamená, že je riziko malé. Znamená to, že se projevuje jinak:

• Tempo výstavby. Bez čínských dodávek se zpomalí instalace nových kapacit a Evropa nesplní vlastní klimatické cíle.
• Cena. Jediný dominantní dodavatel může kdykoli zvýšit ceny nebo omezit export. Čína už v říjnu 2025 rozšířila exportní kontroly na klíčové bateriové komponenty, výrobní stroje i know-how.
• Průmyslová konkurenceschopnost. Evropa nevyrábí, nevydělává, neinovuje. Přidaná hodnota zůstává v Číně.
• Strategická zranitelnost. IEA spočítala, že každý měsíc výpadku čínských exportů v bateriovém řetězci by způsobil ztrátu produkce elektromobilů mimo Čínu za zhruba 430 miliard korun, a více než polovina by dopadla na EU.

Riziko není v tom, že Čína zítra „vypne“ evropskou energetiku. Je v tom, že může zdražit, zpomalit nebo podmínit transformaci, na které Evropa postavila svou klimatickou i bezpečnostní strategii.

Co s tím dělá Evropa a co Česko

Unijní odpovědí je Net-Zero Industry Act, který cílí na to, aby EU do roku 2030 vyráběla kapacitu odpovídající alespoň 40 % vlastních ročních potřeb v čistých technologiích. Ambice to je hezká. Realita méně. IEA přímo konstatuje, že cíle NZIA nejsou doprovázeny systematickou finanční podporou domácích investic, což se promítá do malého počtu nových oznámených továren v EU. Evropa dlouho stavěla levné megawatty rychleji, než stavěla vlastní továrny.

IEA zároveň naznačuje cestu: strategická partnerství mohou snížit nákladový handicap. Moduly vyráběné v EU s wafery ze severní Afriky by byly téměř o 20 % levnější než plně unijní výroba. Úplná soběstačnost realistická není, chytřeji rozložená závislost ano.

Česko v tom není výjimkou. Na konci roku 2024 bylo v zemi přes 212 tisíc fotovoltaických elektráren s celkovým instalovaným výkonem 4 430 MWp. Přesné procento panelů čínského původu veřejně doložené není, ale při evropské importní struktuře, kde z Číny jde 98 % dovozů, a při absenci významné české výroby modulů je odpověď zřejmá. Ministerstvo průmyslu letos spustilo program Strategické investice, který má přitáhnout výrobu baterií a panelů i do Česka. Je to první krok. Pozdní, ale první.

Co to znamená pro člověka, který si chce pořídit solár

Kdo dnes v Česku instaluje fotovoltaiku, s největší pravděpodobností kupuje čínský panel. Levný, kvalitní, rychle dostupný. Prakticky to není špatná volba: ceny panelů v EU spadly z přibližně 5 korun za watt na necelé 3 koruny za watt, a to právě díky čínské velkovýrobě. Ale kdo chce alespoň částečně snížit závislost, může trvat na tom, aby dodavatel ve smlouvě jasně uvedl původ modulu, článků, střídače i baterie. Evropská solární charta přímo mluví o potřebě viditelnosti původu výrobků. Počítat je třeba s tím, že baterie jsou dnes nejproblematičtější článek, i evropské fabriky většinu komponent dovážejí z Číny. Plně evropská alternativa zatím prakticky neexistuje; existuje jen míra kompromisu mezi nižší geopolitickou závislostí a vyšší cenou.

Evropa neudělala chybu, že vsadila na solár a baterie. Udělala chybu, že při tom deset let neřešila, kdo je vyrábí. Teď za to zaplatí, buď penězi na vlastní továrny, nebo pokračující závislostí na dodavateli, který má v rukou páky, jež Evropa teprve začíná chápat.