První ovladač na televizi měl motorek, který fyzicky otáčel hřídelí. Další fungoval jako lampička a třetí jako varhany

Tři generace televizních ovladačů Zenith z 50. let vypadají jako výstřelky šílených vynálezců. Šlo ale o logickou evoluci jednoho problému.

Zdroj fotografie: Jim Rees / Creative Commons / CC-BY-SA

Rok 1950, americká firma Zenith Radio Corporation. Z ruční krabičky vede k televizoru ve skříňové konstrukci pětimetrový kabel. Divák stiskne tlačítko a uvnitř televizoru se roztočí malý elektromotor napojený přes převody na hřídel voliče kanálů, tuner se fyzicky pootočí a naskočí další stanice. Tenhle přístroj se jmenoval Lazy Bones. O pět let později přišel Flash-Matic: pistolový ovladač bez kabelu, který vysílal směrový paprsek světla do fotobuněk v rozích obrazovky a fungoval doslova jako lampička namířená na televizi. A v roce 1956 Zenith představil Space Command, kde každé tlačítko uvolnilo kladívko, které udeřilo do naladěné hliníkové tyčky. Ta vydala ultrazvukový tón konkrétní frekvence a přijímač v televizoru poznal, jaký povel má vykonat. Čtyři tyčky, čtyři tóny, čtyři povely, princip varhan v miniaturním provedení.

Motorek v televizoru: proč kabel a převody

Lazy Bones nebyl elegantní. Byl ale prvním široce uváděným komerčním televizním ovladačem a řešil problém, který znal každý americký divák padesátých let: vstávání k televizoru. Uvnitř přístroje seděla motorová a převodová sestava, která na povel z drátového ovladače otáčela hřídelí voliče kanálů po nebo proti směru hodinových ručiček. Kromě přepínání stanic uměl Lazy Bones televizor také zapnout a vypnout.

Za příplatek 30 dolarů, což v přepočtu na dnešní kupní sílu odpovídá zhruba 8 000 Kč, si divák koupil pohodlí. A také pětimetrový kabel napříč obývákem, o který se dalo zakopnout. Zenith věděl, že drát musí pryč. Jenže jak?

Lampička proti reklamám: Flash-Matic a jeho slabina

Rádiový signál nepřipadal v úvahu, protože by prošel zdí a mohl přepnout sousedovu televizi. Slyšitelný zvuk by se zase pletl s hlukem domácnosti. A baterie? Tehdejší prodejci se báli, že po vybití baterií zákazník usoudí, že je rozbitá celá televize, a vrátí ji. Inženýr Eugene J. Polley proto zvolil světlo.

Flash-Matic vypadal jako futuristická pistole a vysílal směrový světelný paprsek. V rozích televizní obrazovky seděly čtyři fotobuňky, každá pro jinou funkci: zapnutí a vypnutí obrazu, zapnutí a vypnutí zvuku, přepnutí kanálu nahoru a přepnutí kanálu dolů. Právě funkce ztišení zvuku vznikla jako marketingový tah, Zenith ji propagoval jako zbraň proti „otravným reklamám“. Tlačítko Mute se od té doby z ovladačů neztratilo.

Flash-Matic stál 100 dolarů navíc k televizoru za 400 dolarů a vyrobilo se ho přibližně 30 tisíc kusů výhradně pro americký trh. Měl ale zásadní slabinu: přímé sluneční světlo dopadající na fotobuňku dokázalo spustit stejnou reakci jako ovladač. Televize se tak mohla samovolně přepínat podle počasí.

Varhany bez baterií: Space Command a ultrazvukový skok

Řešení přinesl fyzik Robert Adler. Jeho Space Command z roku 1956 opustil světlo a přešel na zvuk, konkrétně na ultrazvuk, který lidské ucho neslyší a který se přirozeně v domácnosti téměř nevyskytuje.

Princip byl geniálně jednoduchý. Uvnitř ovladače nebyly žádné baterie ani elektronika. Každé ze čtyř tlačítek uvolnilo malé kladívko, které udeřilo do lehké hliníkové tyčky dlouhé přibližně 6,5 centimetru. Každá tyčka byla naladěna na jinou frekvenci, Adlerův patent uvádí jako příklad tóny 38, 39, 40 a 41 kHz. Přijímač v televizoru tyto frekvence rozlišil pomocí diskriminačních obvodů a reléově provedl příslušný povel.

Nešlo o žádné „pískátko do televize“. Patent ukazuje frekvenčně rozlišený řídicí systém s ochranou proti šumu, který dokázal spolehlivě odlišit čtyři různé povely. Složitost ale zůstávala na straně televizoru: přijímač vyžadoval šest přidaných vakuových elektronek a zdražoval celý televizní přijímač asi o 30 procent.

Šest let, tři generace, jedno čtvrtstoletí vlády

Mezi Lazy Bones a Space Commandem uběhlo pouhých šest let. Za tu dobu Zenith prošel od kabelu přes světlo k ultrazvuku a každý krok řešil konkrétní technický problém předchůdce. Kabel překážel, světlo rušilo slunce, rádio procházelo zdmi.

Ultrazvukový princip se pak ukázal jako mimořádně životaschopný. Na počátku šedesátých let nahradily vakuové elektronky tranzistory, což umožnilo generovat ultrazvuk elektronicky v menších ovladačích napájených bateriemi. Mechanické tyčky postupně zmizely, ale samotný ultrazvukový přenos povelů vydržel v televizorech zhruba do počátku osmdesátých let, kdy ho vytlačilo infračervené ovládání.

Z původních tří generací Zenithu přežila do dnešních ovladačů základní logika: bezdrátově z křesla poslat oddělené povely, zapnout, vypnout, přepnout, ztišit. A tlačítko Mute, které v roce 1955 vzniklo jako zbraň proti reklamám, drží svou pozici na každém ovladači dodnes. Sedmdesát let a pořád stejný důvod.