Čech koupil ostrov u Sumatry, investuje do aplikace na učení Koránu. Je tam úplně sám, žádný další Čech to nedělá

Michal Wasserbauer žije v Indonésii patnáct let, prodal konzultantskou firmu a dnes investuje do projektů, které by v Česku nikoho nenapadly.

Zdroj fotografie: Uživatel MaRo-Vize / Creative Commons / CC BY-SA

V roce 2011 nastoupil šestadvacetiletý Čech do letadla do Jakarty. Jednosměrná letenka, minimální kapitál, žádné kontakty. Dnes má za sebou exit z poradenské firmy Cekindo, podíl na turistickém resortu na ostrově u Sumatry a investici do aplikace, která pomocí umělé inteligence učí správně číst Korán. Podle Hospodářských novin jde o veřejně dohledatelně mimořádně ojedinělý případ Čecha, který v Indonésii přímo lokálně investuje do startupů a současně provozuje ostrovní resort. Není to exotická kuriozita. Je to výsledek patnácti let na trhu, který většina Evropanů vzdá po prvním roce.

Od jednosměrné letenky k miliardovému exitu

Wasserbauer přijel do Jakarty s indonéskou partnerkou a s přesvědčením, že rozjezd byznysu bude v jihovýchodní Asii levnější než v Česku. V rozhovoru pro Forbes sám přiznal, že první měsíce byly spíš přežívání než podnikání. Postupně vybudoval Cekindo, poradenskou firmu, která zahraničním společnostem otevírala dveře na indonéský trh. Před čtyřmi lety prodal poslední podíl. Částka se podle HN pohybovala kolem tří čtvrtin miliardy korun. Místo návratu do Česka zůstal a začal kapitál rozmísťovat do lokálních projektů. Logika byla jednoduchá: zná trh zevnitř, má vztahy, rozumí regulacím. Proč investovat z Prahy do něčeho, čemu nerozumí, když může investovat z Jakarty do něčeho, co zná?

Ostrov, který si nemůžete koupit, ale můžete na něm podnikat

Formulace „koupil ostrov“ je mediální zkratka, která potřebuje zásadní korekci. Indonéské ministerstvo námořních záležitostí výslovně uvádí, že právní řád neumožňuje prodej ostrovů jako takových. Cizinec v Indonésii nemůže vlastnit půdu v plném smyslu, může získat užívací práva, nájem nebo podnikat přes indonéskou firemní strukturu (PT PMA). Wasserbauer tedy ostrov nekoupil „i s mořem“. Se společníky získal podíl na turistickém projektu na ostrově Pulau Tailana v souostroví Pulau Banyak, u západního pobřeží Sumatry.

Resort funguje pod konceptem „jeden ostrov, jeden resort“. Bungalovy, kajaky, potápění, ceny kolem 700 až 800 tisíc indonéských rupií za noc (zhruba 1 100 Kč), jídlo zvlášť. Na webu Tailana Island je i české kontaktní číslo. Projekt se ale neprezentuje jen jako dovolená. Součástí je spolupráce s českou neziskovkou Lestari z. s. na ochraně sousedního ostrova Bangkaru a zázemí pro program EDUINDO, do kterého se zapojují studenti Palackého univerzity. Ostrov tak slouží i jako česko-indonéská environmentální platforma, detail, který se v titulcích ztrácí.

Korán, umělá inteligence a 270 milionů muslimů

Druhá investice zní pro české ucho ještě nezvykleji. Wasserbauer se veřejně přihlásil k týmu Vokal.ai, respektive ngaji.ai, aplikace, která pomocí AI vyhodnocuje výslovnost při recitaci Koránu. Vyvinula ji indonéská firma PT Novo Indonesia Belajar, registrovaná u ministerstva náboženství. Na Google Play má přes půl milionu stažení, Wasserbauer sám ve svém investorském textu uváděl přes 700 tisíc.

Proč by Čech investoval do islámské vzdělávací aplikace? Odpověď je čistě byznysová. Indonésie má největší muslimskou populaci na světě, přes 230 milionů lidí. Správná recitace Koránu je každodenní praxe, ne jednorázová aktivita. Aplikace má podle Wasserbauera silnou kulturní relevanci, každodenní zapojení uživatelů a více cest k monetizaci: od freemium modelu přes školy a instituce po partnerství. Osobní náboženskou motivaci v žádném veřejném vyjádření nezmiňuje. Je to kalkul, ne konverze.

Proč je „úplně sám“, a proč to není tak doslova

Česká komunita v Indonésii existuje a roste. Sám Wasserbauer stojí v čele krajanského spolku Bohemia Indonesia, jak potvrzuje MZV ČR. „Úplně sám“ tedy neznamená, že je jediným Čechem v zemi. Znamená to, že podle veřejně dostupných informací nikdo jiný z Česka neprovozuje ostrovní resort u Sumatry a zároveň neinvestuje do indonéských technologických startupů. Kombinace přímých lokálních investic, patnáctileté přítomnosti a znalosti trhu zevnitř je to, co ho odlišuje, ne samotný fakt, že žije v Indonésii.

K tomu přidejme spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou na projektu „chytré farmy“ v Pangandaranu na Západní Jávě, postaveném na principech Agriculture 4.0. Studenti ČZU a indonéské univerzity UNPAD se zapojují do výměn a společného výzkumu. Pro českou stranu to podle oficiálních materiálů ČZU znamená posílení akademické spolupráce a lepší pozici českého know-how na indonéském trhu.

Trh, který odměňuje vytrvalost, ne odvahu

Wasserbauer Indonésii opakovaně nepopisuje jako snadnou příležitost. Ve svých veřejných textech ji nazývá „trhem vytrvalosti“, místem, kde nefunguje dovezená evropská nadřazenost, vzdálené řízení ani krátkodobé očekávání. Přirovnává ji k českým devadesátkám: obrovský trh, mladá populace, nízká bariéra vstupu, ale chaos pravidel a nutnost být fyzicky přítomný. Kdo chce vstoupit dnes, musí počítat s přísnými podmínkami pro zahraniční firmy: minimální investiční plán 10 miliard indonéských rupií (asi 15 milionů Kč), splacený kapitál 2,5 miliardy rupií a licence přes systém OSS.

Podle nás je nejsilnější pointa tohoto příběhu prostá: Wasserbauer neinvestuje z Prahy do exotiky. Investuje z Jakarty do domácího trhu. Po patnácti letech je Indonésie jeho domov, a právě proto vidí příležitosti tam, kde ostatní Češi vidí jen vzdálenost a nesrozumitelnost.