6 000 km kabelu, které daly světu internet, právě vytahují z oceánu. Opravovat se je už nevyplatilo

Na dně Atlantiku leží od roku 1988 kabel TAT-8, první optický spoj mezi Amerikou a Evropou. Teď ho metr po metru vytahují na palubu.

Zdroj fotografie: Tichomořská flotila Spojených států amerických

Loď MV Maasvliet se pohybuje rychlostí jednoho uzlu, tedy necelých dvou kilometrů za hodinu. Z jejího boku visí ocelový grapnel přezdívaný „flatfish“, který se zarývá do mořského dna a hledá kabel, jenž tam leží přes třicet let. Když ho zachytí, navijáky ho pomalu táhnou na palubu. Posádka ručně odpojí repeater vážící kolem 400 kilogramů, kabel stočí do podpalubních tanků a pokračuje k další souřadnici. Do srpna 2025 takhle firma Subsea Environmental Services vytáhla asi 1 012 kilometrů. Zbývá ještě většina z téměř šesti tisíc.

Kabel, který dal oceánu optiku

TAT-8 byl uveden do provozu 14. prosince 1988. Vedl z Tuckertonu v New Jersey a přibližně 320 km (dvě stě mil) od evropského pobřeží se v podmořském větvicím uzlu rozděloval ke dvěma cílům: Widemouth Bay v Anglii a Penmarc’h ve Francii. Dva pracovní páry optických vláken, každý o kapacitě 280 Mbit/s. Celkem 560 Mbit/s a 40 000 souběžných telefonních hovorů.

Čísla dnes znějí směšně. Jenže jeho předchůdce TAT-7 patřil ještě do koaxiálně-měděné éry. TAT-8 přinesl generační skok: optická vlákna, podmořský větvicí uzel obsluhující tři země jedním přechodem a technický model, který převzaly desítky dalších oceánských spojů. Inženýři z AT&T Bell Laboratories ho prezentovali už na konferenci Optica v roce 1989 jako důkaz, že optika zvládne transatlantickou vzdálenost. Bez TAT-8 by pozdější internet neměl fyzickou páteř, po které by mohl růst.

Proč se opravovat nevyplatilo

Kapacita TAT-8 byla plná do osmnácti měsíců od spuštění. Mezitím přibývaly novější kabely s řádově vyšším výkonem. Když v roce 2002 došlo k poruše, provozovatelé stáli před prostou kalkulací: oprava podmořského kabelu v hloubce několika kilometrů stojí řádově milion dolarů za den práce opravárenské lodi. A výsledkem by byl systém, který přenáší zlomek toho, co jeho nástupci zvládnou za cenu běžného provozu.

TeleGeography to formuluje přímočaře: podmořský kabel se nevyřazuje proto, že přestane fyzicky fungovat, ale proto, že výnosy přestanou převyšovat náklady. U TAT-8 se sešlo obojí, technická porucha i ekonomická smrt. Kabel zůstal na dně jako většina z odhadovaných dvou milionů kilometrů vyřazených podmořských vedení po celém světě.

Od průlomové inovace po šrot

Změnu přinesl až obchodní model kabelové recyklace. Subsea Environmental Services operaci kombinuje s vyčištěním prověřeného koridoru, kudy mohou v budoucnu vést novější kabely. A materiál má hodnotu.

Přesnou oficiální tonáž mědi v TAT-8 nikdo nezveřejnil. Dá se ale spočítat z historického technického řezu publikovaného v Bell System Technical Journal: souvislý měděný vodič o průměru 10,46 mm na délce šesti tisíc kilometrů odpovídá zhruba 4 600 tunám mědi. Při aktuální ceně na londýnské burze kovů (14 535 dolarů za tunu, tedy asi 340 tisíc korun) vychází hrubá kovová hodnota na přibližně 1,6 miliardy korun. To je ovšem číslo před odečtením logistiky, nákladů na vyzvednutí a zpracování. Reálný výnos bude výrazně nižší, ale pořád dost na to, aby se operace vyplatila.

K mědi se přidává ocel z ochranného pláště a polyetylen. Vytěžený materiál míří podle reportáže WIRED na další zpracování do Jižní Afriky. Více než sto repeaterů, každý tlakově testovaný do hloubky osmi tisíc metrů, se odpojuje ručně, jeden po druhém. Vytahování kabelu není navíjení starého drátu. Je to pomalá, kusová, fyzicky náročná práce.

Co leží na dně dnes

TAT-8 přenášel 560 Mbit/s. Kabel MAREA, spuštěný v roce 2018, má kapacitu 200 Tb/s, je tedy zhruba 357tisíckrát výkonnější. Grace Hopper, uvedený do provozu o pár let později se šestnácti páry vláken a kapacitou kolem 352 Tb/s, překonává TAT-8 přibližně 629tisíckrát. TeleGeography k začátku roku 2026 eviduje přes 1,5 milionu kilometrů aktivních podmořských kabelů a více než 600 systémů v provozu nebo v přípravě.

Česká republika žádný podmořský kabel nemá, je vnitrozemská, jak pragmaticky konstatuje zpráva BEREC z roku 2025. Český internetový provoz se ale na oceánskou páteř dostává nepřímo: CETIN provozuje fyzické uzly v Londýně, Frankfurtu, Vídni a Bratislavě, odkud data pokračují na pobřežní přistávací stanice. Pražský peeringový uzel DE-CIX Prague pak zajišťuje, že se toky rozdělí efektivně. Když si český uživatel otevře americký web, jeho data s vysokou pravděpodobností projdou podmořským kabelem, jen ne tím, který teď vytahují.

Zranitelná páteř

Globálně dochází ročně k přibližně dvěma stům poruchám podmořských kabelů. Většinu způsobí rybářské sítě a lodní kotvy v mělkých vodách, ne žraloci, i když právě u TAT-8 se traduje příběh o zubech nalezených v testovacích kabelech, který AT&T Bell Labs tehdy dokonce zařadily do tiskových materiálů. Průměrná doba od poruchy do zahájení opravy je dnes asi měsíc a půl. Jeden přerušený kabel většinou uživatel nepozná, protože provoz se přesměruje. Problém nastává při souběhu více výpadků na trasách s nízkou redundancí.

Internet není nehmotný oblak. Je to fyzická infrastruktura s životním cyklem, od průlomové inovace přes ekonomické zastarání až po grapnel, který ji vytáhne zpátky na hladinu. TAT-8 právě prochází tou poslední fází. Z kabelu, který dal světu oceánskou optiku, se stává měď, ocel a polyetylen.