AI vám možná nesebere práci, ale sebere vám z ní radost a její smysl. Expertka varuje před problémem, o kterém se nemluví

Alicja Kotłowska z polské Univerzity SWPS upozorňuje, že AI nemusí lidi vyhodit, stačí, když jim vezme úkoly, na kterých stálo jejich profesní naplnění.

Zdroj fotografie: Reliable (Reliamag)

Veřejná debata o umělé inteligenci a práci se točí kolem jedné otázky: přijdu o místo? Kotłowska, expertka na trh práce s oxfordským vzděláním, v rozhovoru pro sérii Android 2049 říká něco jiného. AI podle ní může převzít i ty části práce, které lidem dosud přinášely největší satisfakci, tedy rozhodování, analýzu a tvůrčí řešení problémů. Člověk si místo udrží, ale z jeho role zmizí právě to, co mu dávalo pocit, že je v ní potřeba a že v ní roste. Česká data přitom tento scénář částečně potvrzují: ministerstvo práce počítá do roku 2035 se zánikem 355 tisíc pracovních míst, ale současně se vznikem 955 tisíc nových pozic. Masové propouštění zatím nehrozí. Proměna toho, co v práci skutečně děláme, už ale probíhá.

Problém, o kterém se skutečně nemluví

Když se řekne „dopad AI na práci“, politici, firmy i média sahají po snadno měřitelných veličinách. Produktivita. Počet míst. Náklady na rekvalifikaci. Autonomie zaměstnance, kvalita jeho pracovního prožitku a pocit smyslu? To jsou kategorie, které v oficiálních strategiích figurují spíš na okraji, pokud vůbec.

Kotłowska přitom definuje smysl práce jako subjektivní pocit, že to, co děláme, má hodnotu, cíl a význam pro nás i pro ostatní. Práce podle ní úzce souvisí s identitou: „To, kým jsem, vyplývá z toho, co dělám.“ Když AI odčerpá úkoly nesoucí tuto identitu, člověk sice dál chodí do kanceláře, ale jeho angažovanost a sebechápání se mohou oslabit. A právě tohle je přehlížený problém; ne proto, že by ho někdo záměrně zamlčoval, ale proto, že radost z práce se hůř měří než HDP nebo míra nezaměstnanosti.

Česko: čtvrtina pracovníků v zóně dopadu

Podle OECD je v Česku přibližně 25,2 % pracovníků exponovaných vůči generativní AI a 12,8 % čelí vysokému riziku automatizace. Rozložení přitom není rovnoměrné; v Praze je exponováno téměř 47 % zaměstnanosti, zatímco v severozápadních Čechách jen 18 %. Ztráta smyslu práce tak může být nejviditelnější právě tam, kde se koncentrují kancelářské a specializované profese.

Analýza Technologického centra Praha ukazuje, které role jsou v první linii:

• Úřednické a administrativní pozice: zpracování dat, korespondence, evidence
• Prodejní role: standardizovaný zákaznický servis, podpůrný prodej
• Obsluha strojů a technických zařízení s vysokým podílem rutinních kognitivních úkolů

U některých profesních tříd model počítá s tím, že přes 60 % kognitivních dovedností bude možné nahradit do pěti let. U standardizovaného prodeje dokonce přes 75 %. Důležité ale je, že nejde jen o rutinu. AI už zasahuje i do komplexních analytických a jazykových činností: sumarizace, příprava podkladů a datová analýza. Tedy do úkolů, které dříve nesly odbornou hrdost.

Nejde jen o administrativu, specialisté přicházejí o „jádro“ své role

První vlna automatizace mířila na opakující se činnosti. Druhá vlna, ta současná, je záludnější. OECD ve svém průzkumu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci eviduje, že generativní AI už automatizuje i komplexní úkoly u manažerů a profesionálů. Člověku pak zůstává servisní obal práce (schůzky, koordinace, dohled), ale ne její tvůrčí a rozhodovací jádro.

Podle nás je právě tohle nejsilnější linka celého varování. Když AI přebírá rutinu, je to úleva. Když přebírá to, v čem se člověk cítil nenahraditelný, je to existenciální otázka. A data OECD ukazují, že efekt je dvojsečný: části pracovníků AI zvyšuje výkon i autonomii, ale u režimů řízených umělou inteligencí klesá kontrola nad vlastní prací a roste tempo. Přesně na této půdě může klíčit ztráta motivace.

Co s tím, a proč nestačí jen „naučit se promptovat“

Strategické materiály MPSV počítají s tím, že do roku 2035 bude milion lidí v Česku potřebovat kariérní posun. Zaměstnavatelé nejčastěji žádají technické dovednosti (58 %), digitální gramotnost (50 %) a kreativní myšlení s inovacemi (47 %). Podobný obrázek kreslí i společný report Univerzity SWPS a polské Konfederace Lewiatan; vedle AI gramotnosti zdůrazňuje kritické myšlení, adaptabilitu a schopnost spolupráce.

Jenže samotný reskilling nestačí, pokud se zároveň neřeší otázka, co člověku v práci zůstane. Praktický návod může vypadat takto:

• Rozepsat si vlastní pracovní týden na jednotlivé úkoly a označit, co je textové, datové, administrativní a standardizovatelné
• Porovnat to s exponovanými kategoriemi v českých studiích
• Vědomě si hlídat úkoly s rozhodováním, kontaktem s lidmi, interpretací a odpovědností; právě tam se nejlépe drží pocit smyslu

V Polsku přitom průzkum NASK a Mezinárodní organizace práce odhalil ještě jeden rozměr: 27 % zaměstnanců ani nevědělo, zda se v jejich firmě AI zavádí. Vedle strachu z umělé inteligence existuje i obyčejná neinformovanost.

Kotłowska mluví o „datu expirace kompetencí“. Metafora je silná a data ji podpírají. Otázka ale není jen v tom, jestli se člověk stihne přeškolit. Je v tom, jestli mu po přeškolení zbude práce, kvůli které se ráno těší do kanceláře.