Kdo hrál v dětství Pokémony na Game Boyi, má v mozku speciální oblast, která jiným chybí. Stanford to potvrdil

Tým ze Stanfordovy univerzity prokázal, že mozek dospělých, kteří v dětství hráli Pokémony na Game Boyi, reaguje na obrázky těchto postav jinak.

Zdroj fotografie: FHKE / Creative Commons / CC BY-SA

Než si představíte nový orgán nebo tajný lalok, zastavme se u toho, co přesně vědci našli. Studie publikovaná v květnu 2019 v prestižním časopise Nature Human Behaviour popisuje takzvanou Pokémon-selektivní odpověď, tedy specializovaný vzorec mozkové aktivity ve ventrální temporální kůře, konkrétně v oblasti okcipitotemporálního sulku a fusiformního gyru. Jde o oblast vysoké zrakové kůry, která se u zkušených hráčů při pohledu na Pokémony aktivuje výrazně silněji než při pohledu na tváře, zvířata, auta nebo karikatury. U lidí bez rozsáhlé dětské zkušenosti s Pokémony se takto selektivní reakce neobjevila. Není to tedy „nový díl mozku“, ale měřitelná stopa, kterou v mozku zanechalo opakované rozlišování stovek malých pixelových postaviček na šedozeleném displeji.

Jedenáct expertů ve skeneru

Výzkumný tým vedený Jessem Gomezem a Kalanit Grill-Spectorovou vybral 11 dospělých, kteří Pokémony intenzivně hráli od dětství, a porovnal je s 11 lidmi podobného věku a vzdělání, kteří s franšízou neměli významnou zkušenost. Všichni leželi ve funkčním magnetickém tomografu a sledovali náhodně se střídající obrázky z osmi kategorií: Pokémoni, lidské tváře, zvířata, karikatury, lidská těla, pseudoslova, auta a chodby. Výsledek byl jednoznačný: experti vykazovali konzistentní a mezi sebou podobnou Pokémon-selektivní odpověď v konkrétní části zrakové kůry. U kontrolní skupiny se takto výrazná selektivní odpověď neobjevila.

Důležité je slovo „intenzivní“. Studie netvrdí, že každý, kdo si jednou zapnul Pokémon Red, má v hlavě speciální oblast. Mluví o rozsáhlé dětské zkušenosti, tedy opakovaném a pravidelném hraní v raném dětství, kdy se mozek stále vyvíjí. Pokud jste si Game Boy půjčili na víkend u kamaráda, pravděpodobně to nestačilo.

Proč právě Game Boy a ne televize

Malý displej handheldu mohl mít vliv na to, kde přesně se v mozku tato specializovaná odpověď vytvořila. Klíčem je princip, který neurovědci označují jako excentricitní preferenci (eccentricity bias): mozková kůra se organizuje mimo jiné podle toho, z jaké části zorného pole vizuální podněty přicházejí. Děti držely Game Boy blízko obličeje a drobné postavičky sledovaly především centrálním, foveálním viděním. Výsledkem bylo, že Pokémon-selektivní odpověď se objevila ve foveálně preferované zóně zrakové kůry, tedy v oblasti, která zpracovává detailní podněty z centra pohledu.

Gomez u několika subjektů vyzkoušel i obrázky z kresleného seriálu Pokémon a stejná oblast se aktivovala také. Podle Stanfordu by ale hraní na velkém televizním monitoru teoreticky mohlo vést k jiné nebo rozsáhlejší preferenční oblasti, protože by postavy zabíraly větší část zorného pole. Přímé srovnání „Game Boy versus televize“ však studie neprovedla.

Pikachu v mozku neznamená superschopnost

Tady je potřeba být upřímný. Existence Pokémon-selektivní oblasti neznamená, že bývalí hráči mají lepší paměť, vyšší IQ nebo jakoukoliv jinou měřitelnou životní výhodu. Studie měří mozkovou odpověď na vizuální podnět, nikoli talent, inteligenci ani herní dovednosti. Jde o stopu po vizuálním učení, podobnou tomu, jak se mozek specializuje na rozpoznávání písmen při čtení nebo na rozlišování tváří.

A právě tohle je podle nás nejzajímavější přesah celého výzkumu. Pokémoni posloužili jako unikátní přirozený experiment: děti po celém světě opakovaně sledovaly stejný typ postav, ve stejném formátu a často na stejném zařízení během podobného vývojového období. Takovou situaci by žádný vědec nedokázal snadno naplánovat jako klasický laboratorní experiment. Díky tomu studie pomáhá vysvětlit obecnější princip, jak dětská vizuální zkušenost souvisí s organizací mozkové kůry. Proč máme v mozku oblasti specializované na tváře, slova nebo místa? Pokémon jen přidal další zajímavý příklad.

Sedm let starý objev, který stále žije

Studie vyšla v roce 2019 a nepřinášíme tedy čerstvou novinku. Proč se k ní vracíme? Protože samotný Nature se k tématu vrátil v roce 2026 komentářem o tom, jak franšíza Pokémon pomohla formovat neurovědu. Objev se stále cituje a inspiruje další výzkum mozkové plasticity. Kalanit Grill-Spectorová v novějších rozhovorech upozorňuje, že hranice plasticity těchto oblastí se stále zkoumají; například není jisté, jak dlouho Pokémon-selektivní odpověď přetrvává a zda může v průběhu života slábnout.

Pro českou generaci devadesátek platí jednoduchá úvaha. Game Boy se v Evropě prodával od roku 1990, Pokémon Red a Blue dorazily na starý kontinent 8. října 1999. České děti, které tehdy hrály stejné hry na stejném handheldu v podobném věku, mohly projít velmi podobnou vizuální zkušeností jako američtí účastníci studie. Přímý český vzorek sice nikdo v této studii netestoval a podobný neurozobrazovací výzkum se nám nepodařilo dohledat, takže nelze tvrdit, že u českých hráčů vznikla totožná reakce. Samotný princip vizuální specializace je ale obecnější a není vázán na konkrétní národnost.

Generace, která vyrostla s Pikachu na šedozeleném displeji, si v mozku neodnesla superschopnost. Odnesla si ale zajímavý důkaz toho, jak intenzivní a opakovaná zkušenost v dětství souvisí s organizací mozku a jeho schopností specializovat se na to, čemu věnujeme dost času a pozornosti.