Lidl Plus dává slevy jen vybraným zákazníkům a ostatní platí víc. V Německu ho za to žalují, Češi aplikaci milují

Německý spotřebitelský svaz zažaloval Lidl kvůli slevám, které dostane jen ten, kdo si stáhne aplikaci. Soud žalobu smetl ze stolu, ale ne proto, že by dal Lidlu za pravdu.

Zdroj fotografie: Marica Massaro / Creative Commons / CC BY-SA

Princip je jednoduchý. Kdo má v telefonu aplikaci Lidl Plus a u pokladny naskenuje svůj QR kód, zaplatí za vybrané produkty méně než zákazník bez registrace. Nejde o tajný výběr jednotlivců, „vybraní zákazníci“ jsou prostě všichni, kdo si aplikaci stáhnou, zaregistrují se a identifikují se digitální kartou. Ti ostatní platí standardní regálovou cenu. Stejné zboží, stejná prodejna, stejný okamžik, jiná cena. Německý Spolkový svaz spotřebitelských organizací (vzbv) v tom viděl znevýhodnění lidí, kteří smartphone nemají nebo s ním neumějí zacházet, a podal žalobu. Braniborský vrchní zemský soud ji 29. září 2026 odmítl jako procesně nepřípustnou. V Česku mezitím Lidl Plus používá 68 % členů potravinových věrnostních programů a debata o férovosti takového modelu se prakticky nevede.

Co přesně Němci Lidlu vytýkají

Žalobu podal vzbv proti společnosti Lidl Vertriebs-GmbH & Co. KG. Argumentace stála na paragrafu 19 německého obecného zákona o rovném zacházení (Allgemeines Gleichbehandlungsgesetz, AGG). Svaz tvrdil, že slevy na potraviny denní potřeby dostupné výhradně přes aplikaci nepřípustně znevýhodňují konkrétní skupiny: starší lidi, osoby se zdravotním postižením a obecně kohokoli, kdo nemůže nebo nechce používat smartphone. V Německu byla v roce 2025 zhruba každá desátá osoba ve věku 65–74 let offline.

Soud ale vůbec nedošel k tomu, aby posuzoval, jestli je takový model férový. Rozhodl, že paragraf 19 AGG není spotřebitelským zákonem ve smyslu zákona o zdržovacích žalobách (Unterlassungsklagegesetz), tedy procesního předpisu, na jehož základě vzbv žalobu podal. AGG totiž chrání každou osobu bez ohledu na to, zda jedná jako spotřebitel, podnikatel, nebo živnostník. Soud proto žalobu odmítl jako nepřípustnou, aniž se dotkl merita věci.

Není to ojedinělý případ. Vzbv vedl obdobné spory proti řetězcům Netto (OLG Bamberg, 18. března 2026, ve prospěch Netto) a Penny (OLG Hamm, 16. dubna 2026, ve prospěch Penny). U Penny byla připuštěna revize ke Spolkovému soudnímu dvoru. Trend je ale jasný: soudy zatím spotřebitelským organizacím v těchto procesních otázkách nevycházejí vstříc. Paralelně vzbv vede i druhou linii sporů, která se týká toho, zda supermarkety zákazníkům dostatečně říkají, že za „bezplatnou“ aplikaci platí svými daty. Tento spor s Lidlem je u BGH pod spisovou značkou I ZR 198/25 a s braniborskou žalobou na diskriminační slevy nemá procesně nic společného.

Kolik vlastně ušetříte, a čím za to platíte

Otázka, o kolik víc platí zákazník bez aplikace, nemá jednu univerzální odpověď. Rozdíl se rovná nevyužité slevě na konkrétním produktu nebo kupónu v daný den. Podle sekundárně citované analýzy portálu Smhaggle, kterou přetiskl web ING, činí průměrná úspora u Lidl Plus v Německu kolem 1,53 % nákupu. Pro srovnání: Kaufland Card vychází na 1,66 %, Penny a Netto na pouhých 0,41 %. Nejde o dramatické částky. Výrazněji ušetří disciplinovaný zákazník, který cíleně sleduje aktuální nabídky a aktivuje kupóny. Pro průměrný nákup je rozdíl reálný, ale ne převratný.

Jenže „bezplatná“ aplikace má svou cenu. Německé podmínky účasti to formulují explicitně: za službu neplatíte peněžní cenu, ale poskytujete svá data. České prohlášení Lidlu o ochraně soukromí říká totéž jinými slovy: z nákupního a uživatelského chování vytváří profil, porovnává ho s profily jiných zákazníků a na jeho základě nabízí speciální ceny, kupóny a další výhody. Část marketingového a sledovacího zpracování stojí na souhlasu uživatele.

A data mají pro řetězce obrovskou hodnotu. Podle průzkumu vzbv 61 % uživatelů supermarketových aplikací uvádí, že jim aplikace změnila nákupní chování. A 67 % kvůli ní udělalo i dodatečné nákupy, jen aby odemkli nějakou výhodu. To je přesně důvod, proč obchodníkům na těchto programech tolik záleží: nejde jen o loajalitu, ale i o ovlivňování nákupního chování.

Proč Češi neprotestují

Český trh si na věrnostní programy zvykl natolik, že model „sleva za členství“ vnímá jako normu. Podle výzkumu ResSolution Group z konce roku 2024 využívá Lidl Plus 68 % respondentů, kteří jsou členy nějakého potravinového věrnostního programu. Tesco Clubcard má 61 %, Kaufland Card a Penny karta shodně 58 %, Můj Albert 54 %. A 68 % dotázaných říká, že kvůli inflaci začali věrnostní programy a slevy využívat víc než dříve.

Funkčně se programy liší:

• Lidl Plus – exkluzivní ceny v aplikaci, kupóny, digitální účtenky, personalizované nabídky, stírací losy a od 2. března 2026 i Lidl body směnitelné za odměnové kupóny.
• Tesco Clubcard – bodový systém, kupóny, exkluzivní kupóny v aplikaci a letáky v aplikaci.
• Kaufland Card – body, kupóny, ale na rozdíl od Lidlu funguje i s fyzickou kartou a terminálem na prodejně, takže digitální bariéra je nižší.
• Můj Albert – nejnižší ceny v aplikaci, kredity, body, sdílený účet; Albert slibuje až 5% roční úsporu, ale jde o modelový scénář pravidelného nákupu, nikoli o garanci.

Klíčový detail: Kaufland nabízí fyzickou alternativu k aplikaci. Lidl Plus je postaven primárně na smartphonu. Právě absence nedigitální varianty byla jádrem německé žaloby.

Mohl by se podobný spor odehrát v Česku?

Teoreticky ano. Český antidiskriminační zákon č. 198/2009 Sb. zakazuje diskriminaci při přístupu ke zboží a službám z důvodů, jako je věk nebo zdravotní postižení. Pokud by se konkrétní zákazník cítil znevýhodněn tím, že bez smartphonu nemá přístup ke slevám na potraviny denní potřeby, mohl by se obrátit na ombudsmana, který v diskriminačních věcech radí a někdy doporučuje i soudní žalobu.

Veřejně známý český precedent přímo k cenám dostupným výhradně přes aplikaci u potravin ale neexistuje. Reálnější je zatím datová rovina. ÚOOÚ v roce 2025 vytkl jednomu českému obchodnímu řetězci, že v rámci věrnostního programu povinně vyžadoval údaj o pohlaví, což označil za nadbytečné. Datová stránka věrnostních programů tedy není hypotetická, úřad ji skutečně kontroluje.

Jenže masová obliba těchto programů v Česku paradoxně snižuje společenský tlak na jejich regulaci. Když dvě třetiny zákazníků aplikace aktivně používají a vnímají je jako nástroj úspory, chybí kritická masa lidí, kteří by se cítili vyloučeni natolik, aby problém dostal širší veřejnou pozornost.

Běžná cena, nebo cena pro ty správné?

Celý spor přesahuje jednu aplikaci i jeden řetězec. Otázka zní, jestli se „běžná cena“ u potravin postupně neproměňuje v cenu dostupnou hlavně těm, kdo odevzdají svá data a zvládnou se pohybovat v mobilní aplikaci. Německé soudy zatím říkají, že spotřebitelské organizace zvolily špatnou procesní cestu, ne že by model byl v pořádku. Věcná odpověď na férovost slev dostupných výhradně přes aplikaci tak zůstává otevřená.

V Česku se zatím nikdo neptá. Možná proto, že většina z nás už dávno ten QR kód u pokladny skenuje.