Absurdita první třídy: sloupy elektrického vedení na pozemku začaly lidem vadit. Poláci chtějí odškodnění

Polský Ústavní soud v prosinci 2025 zpochybnil desítky let budovanou obranu energetických firem. Vlastníci pozemků se sloupy teď chtějí peníze.

Zdroj fotografie: Unsplash

Sloupy vysokého napětí na soukromých parcelách nejsou v Polsku žádná novinka. Stojí tam od doby poválečné elektrifikace, často bez smlouvy, bez záznamu v katastru, bez čehokoli, co by dnešní vlastník považoval za řádný právní titul. Desítky let to nikomu zvlášť nevadilo, nebo přesněji: neexistuje dostatečně silný právní nástroj, jak se bránit. To se změnilo 2. 12. 2025, kdy jedenáctičlenný senát Trybunału Konstytucyjnego vynesl rozsudek ve věci P 10/16. Vyslovil, že dosavadní soudcovská konstrukce, která energetickým firmám umožnila bránit se vydržením takzvané „staré“ služebnosti k vedení na cizích pozemcích, je protiústavní. Jenže mezi rozsudkem a reálnými penězi na účtu leží propast plná právních nejistot.

Co vlastníkům na sloupech vlastně vadí

Nejde jen o estetiku. Sloup nebo trasa vedení na parcele znamená trvalá omezení: vlastník nemůže volně stavět, musí strpět ochranné pásmo, je povinen vstoupit technikům kvůli údržbě a opravám. Při prodeji pozemku vidí břemeno a sráží cenu. Část parcely se fakticky stává nepoužitelnou, a přitom za to vlastník historicky nedostal nic, protože infrastrukturu postavil stát v režimu, který soukromé vlastnictví příliš neřešil.

Skutečná „absurdita“ ale neleží v samotné existenci sloupů. Leží ve střetu tří vrstev: infrastruktura budovaná v jiném politickém a právním režimu, pozdější soudní doktrína, která firmám jako právním nástupcům starých podniků umožňuje bránit se vydržením služebnosti, a nakonec prosincový rozsudek, který tuto obranu smetl, ale sám je zatížen sporem o vlastní platnost.

Tři druhy peněz, které se v debatě míchají

Veřejná diskuse v Polsku směšuje minimálně tři různé nároky, a právě to žije zmatek i přehnané naděje:

• Úplata za zřízení služebnosti přenosu – jednorázová nebo periodická platba za to, že firma smí pozemek legálně užívat. Jde o budoucí právní titul.
• Náhrada za dosavadní bezesmluvní užívání – doplacení za roky, kdy firma pozemek využívala bez platné smlouvy ani jiného titulu. Tady se bojuje s minulostí.
• Náhrada konkrétní újmy – pokud vlastník prokáže, že mu vedení způsobilo měřitelnou škodu nad rámec běžného omezení.

Marketingové weby odškodňovacích kanceláří vystavují pravomocně přiznané částky v rozmezí zhruba 380 tisíc až 786 tisíc zlotých. Jenže to jsou pečlivě vybrané úspěšné kauzy, nikoli oficiální průměr. Běžný vlastník s jedním sloupem na malou parcelu takovou částku s největší pravděpodobností neuvidí. Rzeczpospolita navíc připomíná, že už po zavedení služebnosti přenosu občanského zákoníku v roce 2008 proběhla první vlna žalob, a utlumily ji právě náklady na znalecké posudky a roky trvající řízení.

Rozsudek, o kterém se vedou spory

Samotný rozsudek P 10/16 je paradoxně stejně kontroverzní jako problém, který měl řešit. Komise pro kfikaci občanského práva při polském Ministerstvu spravedlnosti ve svém stanovisku varovala před uspěchanou legislativní reakcí a formulovala pochybnosti, které sdílí značnou část právní obce: rozsudek nebyl publikován v Dzienniku Ustaw, v řízeném senátu ES podle Rzecznika Praw Obywatelskich zasedaly osoby zvolené na základě zákona o obsazení místa, a do standardu XLP Flores du hry“ i evropský.

Komise šla ještě dál. Napsala, že rozsudek P 10/16 „nemusí vést k výraznému zhoršení dosavadní linie judikatury“. To je věta, která stojí v přímém protikladu k reklamním slibům kanceláří o průlomu a stovkách tisíc zlotých pro každého.

Business Insider upozornil, že energetické firmy rozhodně nesloží zbraně. Místo zpochybněného vydržení budou stavět obranu na jiných titulech, starých lokalizačních rozhodnutích, vyvlastňovacích aktech, historických smlouvách, archivních zápisech. Výsledek jednotlivých sporů tak bude záviset na tom, co se v konkrétním případě podaří dohledat v archivech, které často po desítkách let a několika právních nástupcích neúplné.

Jak je na tom Česko

Podobné spory o vedení na cizích pozemcích existují iu nás, ale právní konstrukce se liší. Český energetický zákon počítá se smluvním zřízením věcného břemene; pokud se strany nedohodnou, může rozhodnout vyvlastňovací úřad. U starších energetických staveb česká judikatura navíc dlouhodobě pracuje s existencí zákonného věcného břemene, Ústavní soud to potvrdil už v nálezu č. 134/2005 Sb. Historické sítě tedy v Česku často nestojí zcela bez titulu, i když to tak vlastník může subjektivně vnímat.

Důležitý detail ale přidává český ombudsman: staré břemeno není bianco šek. Když provozovatel odstraní původní vedení a nahradí ho novým, potřebuje novou dohodu s vlastníkem. Ani v Česku tedy nejde o uzavřenou kapitolu, jen se spory vedou v jiném rámci jako menší mediální erupcí.

Byznys na nejistotě

Tři měsíce po rozsudku P 10/16 je v Polsku jistější marketingová ofenziva odškodňovacích kanceláří než skutečná vlna žalob. Oficiální celostátní statistika nových podání se nám nepodařilo dohledat. Jádro majetkového problému je přitom reálné a legitimní, vlastníci nesou omezení, za které často nikdy nedostali kompenzaci. Jenže mezi oprávněným nárokem a jeho vymožením leží roky soudního řízení, náklady na znalce a právní nejistota kolem samotného rozsudku, který měl být průlomem.

Polský příběh sloupů na cizích pozemcích není o tom, že by lidem infrastruktura začala vadit přes noc. Je o tom, že desítky let starý konflikt dostal nový impulz, a spolu s ním i nová vrstva absurdity, kdy ani průlomový rozsudek nemusí v praxi nic změnit.