Japonci otevřeli cestu k 6G sítím. Poslali data vzduchem rychlostí 112 Gb/s, tedy 700krát rychleji než zvládne 5G v Česku

Japonský laboratorní experiment poprvé překonal hranici 100 Gb/s bezdrátového přenosu na frekvenci, kde klasická elektronika už nestačí.

Zdroj fotografie: Unsplash

Dne 18. května 2026 vyšel v časopise Communications Engineering článek, který popisuje, jak tým z univerzity Tokušima a Gifu vyslal data vzduchem rychlostí 112 gigabitů za sekundu na nosné frekvenci 560 GHz. Číslo samo o sobě oslní, odpovídá zhruba 729násobku průměrné průměrné 5G rychlosti naměřené v Česku. Důležitější než samotný rekord je ale to, kde k němu došlo: v terahertzovém pásmu nad 420 GHz, kde se rozhoduje o tom, čím budou budoucí 6G základnové stanice propojeny se zbytkem sítě. Nikoli o tom, co uvidíte zítra na displeji telefonu.

Jak se rodí 112 gigabitů za sekundu

Klíčem k rekordu nebyl jeden zázračný čip, ale řetězec fotonických triků. Výzkumníci použili křemíkonitrátový solitonový mikrokomb, kompaktní optický zdroj, který generuje řadu fázově koherentních laserových linek s přesným rozestupem 560 GHz. Dvě sousední linky posloužily jako stabilní reference pro dvojici DFB laserů. Jeden z nich nesl datovou modulaci 16QAM při 28 GBaud, druhý zůstal čistý. Oba se potkali ve fotodiodě typu UTC-PD a jejich smíšením vznikla terahertzová nosná na 560 GHz.

Po deseti milimetrech volného prostoru (ano, zatím jen centimetr vzdušnou čarou) přijímač signálu koherentně demoduloval přes subharmonický směšovač. Výsledek: 28 miliard symbolů za sekundu krát 4 bity na symbol dává přesně 112 Gb/s hrubého datového toku. Při nižší modulaci QPSK (2 bity na symbol) dosáhl stejný systém 84 Gb/s na 42 GBaud, ale s větší tolerancí chybou. Šestnáctibodová QAM vytěžila z každého symbolu dvojnásobek informací, za cenu mnohem příznivějších nároků na kvalitu signálu.

Proč je důležitější než rychlost

Na frekvencích pod 350 GHz dokáže terahertzový vysílač postavit i čistě elektronickou cestu, násobením nižší frekvence nahoru. Jenže s každým násobením roste fázový šum a klesá energetická účinnost. Nad touto hranicí elektronika naráží na fyzikální strop. Právě proto dosavadní demonstrace na 560 GHz skončily u pouhých 2 Gb/s.

Tým z Tokušimy a Gifu problém obešel fotonicky. Mikrokomb generuje referenční linky s nízkým fázovým šumem přímo v optické doméně, bez potřeby frekvenčního násobení. Výsledek: padesátišestinásobný skok v datovém toku na stejné frekvenci. A to na zařízení, která jsou výrazně kompaktnější než objemné laboratorní sestavy používané v předchozích pokusech.

Není to náhoda. Tokušimská univerzita provozuje od roku 2023 konsorcium Com² zaměřené na technologie mikrokombů a terahertzovou komunikaci. Už v květnu 2023 publikovala první demonstraci mikrokombu na 560 GHz. Šintaró Hisatake z Gifuské univerzity přinesl do týmu desetiletí práce s terahertzovou fotonikou a anténami nad 300 GHz. Záznam je výsledkem systematického programu, ne šťastného pokusu.

Co to znamená pro 6G, co ne

Autoři článku i tisková zpráva Tokušimské univerzity rámují jednoznačně výsledek: základ pro vysokokapacitní bezdrátové propojení síťových uzlů (backhaul). Představte si to jako dálniční přivaděč mezi základními stanicemi a páteřní sítě, místo, kde je potřeba extrémní propustnost na krátkou vzdálenost a kde se dnes často pokládá optický kabel.

Pro smartphony v kapsách je terahertzové pásmo zatím nepraktické. Důvody jsou fyzikální:

• Útlum: Na 560 GHz činí atmosférický útlum 7,1 dB na metr kvůli absorpci vodní párou. Autoři sami přiznávají, že pro reálné nasazení bude výhodnější posun k 500 GHz, kde útlum klesá na 0,041 dB/m.
• Dosah: Současná sestava pracuje na 10 mm. Simulace ukazují, že při vyšším výkonu dnešního (30 µW místo 3,2 µW) a vysokoziskových anténách (51 dBi) by se na 500 GHz dal překlenout spoj kolem 45 metrů.
• Přímá viditelnost: Terahertzové vlny nepronikají zdmi ani lidským tělem. Každý spoj vyžaduje nerušenou optickou cestu.

Z toho plyne jasný závěr: tohle není technologie, která nahradí Wi-Fi v obýváku. Je to technologie, která může nahradit optický kabel tam, kde ho nelze snadno položit, mezi střechami, mezi anténami, v hustém městském prostředí.

Česká realita: od 154 megabitů k terahertzu je daleko

Podle únorového měření Opensignal je nejrychlejší české 5G (T-Mobile) průměrné stažení 153,6 Mb/s. O2 nabízí 99,3 Mb/s, Vodafone 54,1 Mb/s. Přepočet proti japonskému rekordu: 112 000 Mb/s děleno 153,6 Mb/s vychází na 729×. Zaokrouhlení na 700× je tedy mírně konzervativní.

Proč je české 5G tak daleko od teoretických gigabitů? ČTÚ, že gigabitové rychlosti umožňují velmi široké rádiové kanály ve vyšších pásmech. Jenže české 5G dnes jede převážně na 700 MHz a 3,4–3,8 GHz. Pásmo 26 GHz, které rozšířilo výrazně širší kanály, ČTÚ v moderním únoru 2026 otevřelo teprve pro bezdrátové sítě. A to je stále o řád níž než terahertzové frekvence.

K tomu přidejte fakt, že čeští uživatelé tráví na 5G jen zlomek času, u T-Mobilu jen necelých 20 %, u O2 asi 26 %. Běžná zkušenost je tedy směs 4G a 5G, nikoli čistý pátogenerační signál.

Když přijde 6G, a kdy terahertz

Globální časová osa se postupně zpřesňuje. Nokia počítá s dokončením prvních 6G specifikací v závěru roku 2028 a prvními komerčními nasazeními na konci roku 2029. Ericsson mluví o komerčních službách kolem roku 2030. Standardizační práce běží v rámci 3GPP Release 21.

Ericsson zároveň zabezpečí, že 5G zůstane převládající sítě i po příchodu 6G. Šestá generace má stavět na dnešním 5G Core a 5G Standalone, ne je nahradit přes noc. Pro Česko to znamená, že terahertzové backhaul spoje se mohou objevit nejdříve jako pilotní projekty po roce 2030. Plošné nasazení v pásmech nad 300 GHz nemá v českých regulačních dokumentech žádný konkrétní harmonogram. Země teprve otevírá 26 GHz.

Japonský rekord tedy neříká, že 5G je mrtvé. Říká něco jiného: že fotonická cesta k terahertzovému bezdrátovému přenosu funguje, že je škálovatelná a že poprvé překonala stogigabitovou hranici tam, kde to dosud nikdo nedokáže. Zbývá překlenout vzdálenost z centimetru na desítky metrů, zvýšit vysílací výkon o řád a přesunout se do frekvenčního okna s nižším útlumem. Každý z těchto kroků je inženýrská výzva, není fyzikální nemožnost.

Deset milimetrů letu trasy v japonské laboratoři zatím nevypadá jako revoluce. Ale právě tady, v pásmu, kde elektronika končí a fotonika přebírá, se rozhoduje o tom, jestli budoucí 6G síť bude mít dost kapacity na to, aby splnila své sliby.