Každý větrník za sebou nechá odpad, o němž v Bruselu nemluví: 1 500 tun betonu je jenom špička ledovce

Pod každou větrnou turbínou se skrývá betonový kolos o hmotnosti přes tisíc tun. A nad ním se točí lopatky, které dnes neumíme pořádně recyklovat.

Zdroj fotografie: Nenad Kajić / Veneko.hr / Creative Commons / CC BY 2.0

Když se řekne větrná elektrárna, většina lidí si představí štíhlý stožár a tři elegantní listy. Co ale nevidí, je základová deska zakopaná v zemi, kruh o průměru kolem 32 metrů, sahající do hloubky přibližně čtyř metrů, vyplněný zhruba 1 200 kubíky betonu a prokládaný 140 tunami ocelové výztuže. Vyplývá to z plánovací dokumentace společnosti Ørsted pro irský větrný park Brittas. Tvrzení o 1 500 tunách betonu je tedy spíše konzervativní odhad; u největších současných strojů může být základ ještě mohutnější. Jenže beton je opravdu jen špička ledovce. Pod povrchem debaty o zelené energii leží mnohem širší materiálový problém: kompozitní lopatky ze skelných a uhlíkových vláken zalitých v pryskyřici, kilometry kabeláže, zpevněné manipulační plochy, přístupové komunikace a nakonec i samotná demolice celé stavby. Společné výzkumné centrum Evropské komise (JRC) ve své studii z května 2024 výslovně upozorňuje, že konec životnosti se netýká jen rotoru a gondoly, ale i základů, kabelů a vysokonapěťových stanic.

Co Brusel řešil, a co odsunul na později

Evropská komise představila v říjnu 2023 Akční plán pro větrnou energetiku, postavený na šesti pilířích: rychlejší povolování, lepší aukce, přístup k financím, podpora pracovní síly a průmyslové kapacity. Odpad a cirkularita v něm nehrály hlavní roli. Teprve o rok později, v květnu 2024, JRC otevřeně uvedlo, že recyklační kapacita lopatek v EU je stále omezená a většina vyřazených lopatek končí v cementářských pecích jako palivo a náhrada části surovin, nikoli v uzavřeném materiálovém cyklu. Konkrétní regulační krok přišel až v březnu 2026, kdy prováděcí nařízení Komise 2026/718 zavedlo pro vybrané veřejné zakázky požadavek minimálně 70% recyklovatelnosti lopatek. Říct, že Brusel o problému mlčel, by bylo nepřesné. Přesnější je, že ho roky řadil za naléhavější potřebu výstavby nových kapacit. Studie existovaly, politická pozornost mířila jinam.

Lopatky: 15 % hmotnosti, 100 % problému

Podle WindEurope se 85–90 % celkové hmotnosti turbíny (ocel, měď, hliník) recykluje zavedenými postupy. Zbývajících zhruba 10–15 % tvoří právě kompozitní lopatky: skelná nebo uhlíková vlákna, epoxidové a polyuretanové pryskyřice, balsová nebo PVC jádra a ochranné povrchové vrstvy. Jde o materiály, které nelze jednoduše roztavit a přelít do nové formy.

Dnes existují tři hlavní cesty, jak s nimi naložit:

• Spoluspalování v cementárnách – lopatky se rozemelou a zpracují v cementářských pecích, kde nahradí část paliva a surovin. Jde o nejrozšířenější komerční řešení, ale o skutečnou recyklaci v pravém slova smyslu nejde.
• Mechanická, tepelná a chemická recyklace – pyrolýza, solvolýza a další procesy dokážou vlákna částečně získat zpět. Nejsou ale zatím cenově konkurenceschopné ani provozované ve velkém měřítku.
• Skládkování – v některých zemích EU už zakázané, jinde stále představuje reálnou možnost nakládání s odpadem.

Komise ve svém nařízení z roku 2026 pracuje s odhadem, že kompozitní odpad z vyřazených lopatek může v Evropě dosáhnout přibližně 400 000 tun do roku 2040. Systémová kapacita recyklace zatím tempo instalací nedoběhla.

Český rozměr: stovky základů, žádný oficiální soupis

Česká společnost pro větrnou energii eviduje k prosinci 2025 přes 220 větrných elektráren s celkovým instalovaným výkonem 372 MW. Materiály Ministerstva průmyslu a obchodu z roku 2023 počítaly pro rok 2030 se scénářem 1,5 GW větrné kapacity; aktualizovaný Národní klimaticko-energetický plán z prosince 2024 mluví o výrazném navýšení podílu obnovitelných zdrojů, včetně fotovoltaiky a větru. Oficiální českou inventuru budoucího betonu a lopatek jsme ve veřejně dostupných zdrojích nenašli. Podle našeho odhadu už dnešní flotila znamená řádově stovky tisíc tun betonu v základech. Při expanzi k 1,5 GW půjde o násobně vyšší materiálový účet.

Kdo za likvidaci ponese odpovědnost? Český stavební zákon vyžaduje povolení k odstranění stavby, zákon o odpadech ukládá původci předat odpady do oprávněného zařízení a maximalizovat recyklaci. Primárně tedy odpovídá developer a provozovatel, nikoli stát. Zvláštní sektorový fond nebo povinná finanční jistota specificky pro větrné elektrárny ale z dohledané legislativy nevyplývá; jistoty se řeší případ od případu, smluvně a v podmínkách konkrétních povolovacích řízení. Nový zákon 249/2025 zavádí pro obce místní poplatek 50 Kč za každou megawatthodinu z větrné elektrárny. To je příjem pro obec, nikoli automatická garance na budoucí demolici.

Nízkoemisní neznamená bezodpadová

Větrná energie je klimaticky nízkoemisní; podle IPCC má onshore vítr medián životních emisí kolem 11 g CO₂ na kilowatthodinu, zatímco uhlí zhruba 820 g. Jádro je emisně srovnatelné s větrem, ale jeho odpadový profil je opačný: malý objem, extrémně dlouhá životnost. Větrná elektrárna naopak generuje velké objemy běžných materiálů a k tomu obtížně recyklovatelné kompozity. Ani mikroplasty z eroze lopatek nejsou nulové; studie v odborném časopise Wind Energy Science z roku 2025 odhadla u referenční 15MW offshore turbíny průměrně 240 gramů mikroplastů ročně. V kontextu jiných zdrojů znečištění jde zatím o marginální podíl, ale problém existuje.

Green Deal lze držet za slovo právě tady. Ne podle hesla „čistá energie“, ale podle toho, kdo po dvaceti až třiceti letech zaplatí a fyzicky uklidí beton, kompozity a demoliční odpad. Odpověď na tuhle otázku zatím nemá ani Brusel, ani Praha.