Zvuk přes banán, bláto i měděný kabel zněl stejně. Audiofilové ve slepém testu nepoznali rozdíl ani v jednom případě

Šest správných odpovědí ze 43. To je bilance jednoho z nejcitovanějších slepých poslechových testů poslední doby, v němž účastníci hádali, jestli hudba prošla profesionální mědí, kusem banánu, nebo mokrým blátem.

Zdroj fotografie: Pano via diyAudio

Na fóru diyAudio, kde se potkávají bastlíři, konstruktéři i zarytí audiofilové, založil uživatel přezdívaný Pano v listopadu 2024 vlákno s názvem „Copper wire vs bananas vs mud“. Nebyl to jeho první pokus, už v roce 2013 tam vedl podobný experiment s bramborou a banánem. Tentokrát ale šel dál: připravil nahrávky, ve kterých audio signál putoval buď přes 180 centimetrů profesionálního měděného kabelu, přes 20 centimetrů mokrého bláta doplněného 120 centimetry mědi, přes 13 centimetrů zeleného banánu se 120 centimetry mědi, nebo rovnou z CD bez jakékoli odbočky. Čtyři verze každé skladby, třicetisekundové úryvky ve formátu FLAC i WAV. Účastníci si soubory stáhli, poslechli na vlastní sestavě a tipy poslali Panovi soukromou zprávou, aby neprozradili výsledky ostatním.

Jak test probíhal a proč zrovna banán

Pano nevybíral absurdní vodiče náhodou. Inspiroval se historickými telegrafními systémy, které využívaly zem jako návratovou cestu signálu, a chtěl zjistit, jestli i extrémně špatný vodič dokáže přenést audio signál natolik věrně, aby si toho lidské ucho nevšimlo. Zelený banán měřil na stejnosměrném odporu 5,1 kiloohmů, tedy tisícinásobek toho, co slušný měděný kabel. Přesné číslo pro bláto Pano ve veřejně dostupných příspěvcích nezveřejnil, ale principiálně šlo o ještě horší vodič.

Důležité je, co se tu vlastně přenášelo. Nešlo o výkon do reproduktoru, ale o takzvaný linkový signál, tedy napětí mezi nízkoimpedančním výstupem a vysokoimpedančním vstupem. Technická příručka firmy Rane doporučuje, aby vstupní impedance byla aspoň desetkrát vyšší než výstupní. V takové situaci i odpor řádově v kiloohmech nemusí způsobit dramatické zkreslení. Spíš drobný útlum nebo jemnou změnu frekvenční charakteristiky. A právě to se ukázalo jako klíčové.

Šest ze 43 a co to vlastně znamená

Podle reprodukce výsledkové tabulky v Tom’s Hardware se v první fázi sešlo 43 odpovědí. Úkolem bylo přiřadit každou ze čtyř verzí ke správné kategorii: originál, měď, banán, bláto. Šest lidí trefilo správně. Binomický výpočet vyšel na 6,12 procenta, tedy těsně nad tradiční pětiprocentní hranicí statistické významnosti. Jinými slovy: výsledek nebyl průkazný.

Ale pozor, „znělo to stejně“ neznamená, že signály byly fyzikálně identické. Znamená to, že většina účastníků nedokázala spolehlivě určit, co je co. Rozdíl mezi těmito dvěma tvrzeními je zásadní. Navíc šlo o domácí poslech na různých sestavách, bez kalibrovaného prostředí a bez jednotné aparatury. Statistická interpretace první fáze byla na diyAudio okamžitě napadena, vedl se spor, jestli náhodné trefení odpovídá pravděpodobnosti 1 ku 24, 1 ku 6, nebo 1 ku 4 podle toho, co přesně hodnotíme.

Druhá fáze odhalila trhlinu

Příběh tím neskončil. V březnu 2026 Pano spustil online ABX verzi testu, metodicky čistší formát, kde posluchač přímo porovnává dvě varianty a hádá, která je která, opakovaně po čtyřech až deseti pokusech na sérii. K 3. dubnu 2026 se zapojilo 72 účastníků, proběhlo 154 kol a 1 498 jednotlivých pokusů.

Výsledky už nebyly tak jednoznačně „všechno zní stejně“:

• Bláto zůstalo na úrovni náhody. Posluchači ho od originálu prostě nerozlišili.
• Banán se u části starších anglických nahrávek rozpoznával nad náhodu. Pano sám to spojil s tím, že banánová stopa neměla úplně plochou frekvenční charakteristiku, ve výškách se projevoval měřitelný artefakt.
• Na nových čínských kontrolních stopách, kde byla frekvenční odezva banánu vyrovnaná, spadly všechny tři vodiče zpátky k náhodě.

To je zásadní nuance. Banán nebyl rozpoznán proto, že by posluchači slyšeli „zvuk kabelu“ v romantickém audiofilském smyslu. Slyšeli technický artefakt, drobnou odchylku ve výškách, kterou šlo změřit. Jakmile ji Pano odstranil, rozdíl zmizel.

Proč audiofilové věří a proč to není úplně iracionální

Česká audio komunita reaguje na slepé testy kabelů předvídatelně polarizovaně. Na fóru HIFIroom po slepých testech na Audio Video Show Praha 2026 stáli vedle sebe ti, kdo výsledky brali jako definitivní důkaz, i ti, kdo trvali na tom, že test „něco nezachytil“. Na HighEndForu běží podobná debata roky. Pavel Macura už v roce 2016 publikoval český ABX test, kde jeden účastník dosáhl výsledku 14 z 16 správných přiřazení, ale několik dalších rozdíl nerozlišilo vůbec.

Víra v kabely není čistě iracionální. Kabely mají měřitelné elektrické vlastnosti (odpor, kapacitu, indukčnost) a za specifických podmínek tyto vlastnosti zvuk ovlivňují. Firma QED ve svém technickém materiálu ukazuje, že vyšší odpor reprokabelu může na reálné zátěži měnit frekvenční odezvu až o 0,8 dB a extrémně kapacitní kabel dokáže rozhodit stabilitu zesilovače. Sweetwater zase upozorňuje, že pasivní kytarové snímače jsou na kapacitu kabelu mimořádně citlivé, tam kabel skutečně funguje jako tónová clona. Jenže u běžného krátkého linkového propojení mezi přehrávačem a zesilovačem tyto efekty zpravidla zůstávají pod prahem slyšitelnosti.

Co si z toho odnést

Tenhle test není rozsudek nad všemi kabely na světě. Je to ale velmi konkrétní připomínka jednoho principu: u krátkého analogového propojení musí být rozdíl nejdřív slepě a opakovatelně prokazatelný, a teprve potom má smysl za něj připlácet. Kdo si chce ověřit vlastní kabely, nepotřebuje laboratoř. Stačí druhý člověk, který přepojuje bez vašeho vědomí, vyrovnání hlasitosti pod 0,1 dB a poctivý zápis tipů. Pokud rozdíl neslyšíte naslepo, neslyšíte ho. Slyšíte očekávání.

Banán měl odpor pět tisíc ohmů a většina posluchačů ho od profesionální mědi nerozlišila. Někdy je nejdražší součástka v audio řetězci vlastní přesvědčení.