Z pražského hackathonu do NATO a 40 zemí světa. Světové armády kupují českou technologii na lov dronů

Pražská firma Dronetag prodává pasivní detekci dronů armádám více než patnácti států a hlásí nasazení ve čtyřiceti zemích. Začínala přitom na víkendovém hackathonu.

Zdroj fotografie: Dronetag

V květnu 2025 stáli policisté v Plzni před problémem, který ještě pár let předtím neexistoval. Nad Slavnostmi svobody, kde se na jednom místě sešly tisíce lidí, se v bezletové zóně objevily dva neautorizované drony. Informaci o nich ale nedodal radar ani vojenský systém elektronického boje. Zachytilo je malé krabičkové zařízení zvané Scout od české firmy Dronetag, pasivní přijímač, který v reálném čase naslouchá signálům, jež drony povinně vysílají. Velitel zásahu měl polohu, výšku i směr letu na obrazovce během sekund. A přesně tenhle moment ilustruje, co Dronetag ve skutečnosti prodává: ne zbraň, ale datovou vrstvu, bez které žádná širší ochrana vzdušného prostoru nezačíná.

Z hackathonu přes inkubátor do světa

Příběh Dronetagu se začal psát v roce 2018 na Space Application Hackathonu pořádaném inkubátorem ESA BIC Prague pod správou CzechInvestu. Původní nápad? Jakási digitální SPZ pro drony, malý modul, který by každý bezpilotní stroj identifikoval v prostoru. Firma vznikla formálně v roce 2019, prošla inkubací ESA BIC a začala prodávat identifikační moduly pro piloty, kteří potřebovali splnit regulaci Remote ID.

Jenže trh se posunul rychleji, než kdokoli čekal. Válka na Ukrajině od roku 2022 katapultovala poptávku po detekci dronů do úplně jiné ligy. Zakladatel a šéf firmy Lukáš Brchl v rozhovoru pro Hrot24 popisuje, že zatímco dříve firma žila z identifikačních modulů a compliance, v roce 2026 mají detekční systémy tvořit zhruba 80 procent obratu. Z doplňku pro dronové piloty se stal bezpečnostní nástroj pro instituce, kritickou infrastrukturu a armády.

Co přesně umí „lovec dronů“

Slovo „lov“ může evokovat sestřelování nebo rušení signálu. Dronetag ale nedělá ani jedno. Scout a jeho průmyslový sourozenec RIDER jsou pasivní přijímače, naslouchají signálům Remote ID, které drony vysílají přes Wi-Fi a Bluetooth. V reálném čase zobrazují:

• polohu dronu, jeho výšku, rychlost a směr letu,
• identifikátor stroje,
• polohu pilota nebo místo vzletu (pokud je dron vysílá).

Data proudí do aplikace Dronetag, nebo přes API a webhooky do libovolného externího systému, třeba do vojenské velitelské platformy nebo letištního řízení provozu. Scout lze provozovat v cloudu i v režimu on-premise, což je klíčové pro armádní a státní zákazníky, kteří nechtějí data pouštět ven.

Zásadní omezení je třeba pojmenovat rovnou: pokud dron Remote ID nevysílá (ať už jde o podomácku stavěný stroj, nebo záměrně „ztmavený“ vojenský kus), Scout ho sám nevidí. Proto Dronetag není náhradou vícevrstvých systémů kombinujících radary, elektronický boj, akustické senzory a interceptory. Je vstupní vrstvou. Tou nejrychleji nasaditelnou a nejlevnější, která ale musí být doplněna dalšími technologiemi, pokud má pokrýt celé spektrum hrozeb.

Cesta „do NATO“ a do Evropy

Když se řekne „do NATO“, neznamená to, že Severoatlantická aliance centrálně nakoupila české krabičky. Dronetag byl v roce 2024 vybrán do programu NATO DIANA, aliančního akcelerátoru pro dual-use technologie. Z 1 300 přihlášek prošel hodnocením obranných expertů z 32 členských zemí. V první fázi to znamená grant 100 000 eur, bootcamp, přístup k testovacím centrům NATO a mentoring. Ve druhé fázi může firma získat až 300 000 eur a hlavně demonstrace před koncovými uživateli z aliančních armád.

DIANA není nákupní objednávka. Je to legitimace. Firma díky ní vstupuje do obranného ekosystému, kde ji vidí ti, kdo rozhodují o rozpočtech. A Dronetag to doplnil ještě evropskou stopou: v březnu 2026 byl vybrán do programu EUDIS, evropského obranného akcelerátoru s osmiměsíčním programem a voucherem 120 000 eur.

Čtyřicet zemí, patnáct armád: co víme a co ne

Na kariérní stránce Dronetag uvádí, že jeho technologie se používá ve více než 40 zemích a u ozbrojených sil více než 15 států. Úplný seznam ale firma veřejně nepublikuje, a v obranném byznysu to není neobvyklé. Veřejně doložené jsou reference v Česku, USA, Finsku, Nizozemsku a Japonsku. Brchl říká, že firma má po světě asi 1 500 instalovaných zařízení, z toho zhruba 100 v Česku.

Čísla obratu dávají rozměru důvěryhodnost: v roce 2025 firma utržila 43 milionů korun, na rok 2026 cílí na 100 milionů. Osmdesát procent příjmů přitom plyne z USA. Brchl to vysvětluje pragmaticky: v Americe ho méně brzdí byrokratické procesy, zatímco v Česku a Evropě veřejné zakázky a certifikace startupům komplikují život. Právě proto se teď přes DIANA a EUDIS snaží evropský podíl zvýšit.

Proč zrovna Česko a proč zrovna teď

Dronetag nevsadil na nejdražší segment trhu. Nestaví radary, nevyrábí rušičky, nepouští do vzduchu interceptory. Vsadil na rychle nasaditelnou pasivní detekci s jednoduchým rozhraním a otevřeným API, něco, co si zákazník zapojí za hodiny, ne za měsíce. V segmentu, kde americké a izraelské firmy nabízejí kompletní protivzdušné komplexy za desítky milionů dolarů, je Dronetag levnější a lehčí vstupní bod.

A poptávka roste strmě. Britské ministerstvo obrany loni zaznamenalo 266 dronových incidentů u vojenských objektů, více než dvojnásobek oproti roku 2024. Evropská agentura pro bezpečnost letectví v loňské výroční zprávě upozornila na pokračující nárůst hlášení o bezpilotních strojích v civilním vzdušném prostoru. Brchl k tomu dodává, že zveřejněné případy jsou jen špička ledovce.

Padesátičlenný tým v Praze, který všechno vyvíjí a vyrábí interně, teď stojí na hraně, kde se z hackathonového projektu stává exportní obranná firma. Jestli se z datové vrstvy stane standard, na kterém postaví situační povědomí desítky dalších armád, záleží na tom, jak rychle Dronetag škáluje, a jak rychle mu v tom evropská byrokracie přestane překážet.