Češi podlehli marketingu a zbytečně si platí gigabit, většině přitom stačí 100 Mb/s. Operátoři se jen tiše usmívají

Netflix ve 4K potřebuje 15 megabitů za sekundu. Gigabitový tarif jich nabízí tisíc. A přesto ho Češi kupují jako „bezpečnou volbu“.

Zdroj fotografie: Pexels

Stačí otevřít web kteréhokoli velkého operátora. O2 nabízí optiku 250, 500 i 1 000 Mb/s prvních šest měsíců za stejných 399 Kč. T‑Mobile drží v akci pro mobilní zákazníky tarify 250, 500 i 1 000 Mb/s na jednotné ceně 199 Kč. Vodafone má 100 Mb/s i gigabit na stejné promo základní ceně 299 Kč, rozdíl se otevře až později a hlavně na pronájmu zařízení. Když je cenový skok mezi „dost“ a „maximum“ prakticky nulový, rozhodnutí se přesouvá z racionální úvahy do pocitové roviny. A tam vyhrává větší číslo. Vždycky.

Co domácnost skutečně spotřebuje

Pojďme si to spočítat. Netflix doporučuje pro 4K obraz 15 Mb/s. YouTube pro stejné rozlišení 20 Mb/s. Skupinový videohovor na Zoomu v 720p si řekne o 2,6 Mb/s ke stahování a 1,8 Mb/s k odesílání. Google Meet v 720p vystačí s 1,7 Mb/s oběma směry.

Představte si večer v české domácnosti: čtyři lidé streamují Netflix ve 4K a dva z nich ještě jedou skupinový Zoom. Dohromady je to zhruba 65 Mb/s. Pod hranicí sta megabitů. A to jsme nasimulovali poměrně extrémní scénář, většina domácností takový souběh nezažije ani jednou týdně.

Průměrná česká pevná přípojka podle výroční zprávy ČTÚ za rok 2025 přenese měsíčně 412 GB dat. To je hodně filmů a hodně videohovorů, ale ani zdaleka to nevyžaduje trvalý gigabit. Gigabit se projeví v jediném okamžiku: když stahujete 100GB hru. Při 100 Mb/s to trvá asi 133 minut, při gigabitu 13 minut. Kdo takové přenosy dělá jednou za měsíc, platí de facto za dvě ušetřené hodiny čekání.

Proč se operátoři tiše usmívají

Klíč je ve velkoobchodních cenách. ČTÚ ve své výroční zprávě za rok 2025 uvádí ceny přístupových profilů CETIN, a rozdíl mezi profilem do 110 Mb/s a profilem do 2 000 Mb/s se pohybuje v řádu desítek korun měsíčně podle konkrétní adresy. Retailový příplatek, který zákazník zaplatí, bývá vyšší. Nelze to mechanicky vydávat za čistou marži, protože operátor nese náklady na síť, podporu i zařízení, ale obchodní atraktivita upselu je zřejmá.

K tomu se přidávají vedlejší výnosy. Vyšší tarif se často váže na dražší pronájem routeru nebo mesh systému, televizní balíček, konvergentní program typu Magenta 1. Gigabit není jen produkt, je to vstupní brána do ekosystému služeb, kde se měsíční útrata zákazníka postupně zvyšuje.

Marketing, který posouvá normu

Všimněte si jednoho detailu: O2 ani T‑Mobile na optice už nezačínají na 100 Mb/s. Nejnižší tarif je 250 Mb/s. Tím se mentální norma zákazníka posouvá výš, a gigabit najednou vypadá jako „jen o dvě příčky víc“. Vodafone 100 Mb/s stále nabízí, ale pozicuje ho jako internet „pro nenáročné“. Gigabit naopak spojuje s „celou rodinou včetně chytré domácnosti“.

O2 ve svých materiálech váže gigabit na 4K, náročné aplikace a „nejlepší internet na adrese“. T‑Mobile ho staví jako volbu „pro každého doma“. Jedno velké číslo se komunikuje snáz než vysvětlování, co vlastně zákazník potřebuje. A když je cenový rozdíl v akci nulový, proč by si někdo bral méně?

Přesně tady vzniká ten přeplatek. Ne u extrémně drahého tarifu, ale v momentě, kdy operátor zmenší cenový odstup natolik, že „radši vezmu víc“ působí jako samozřejmost. Po skončení akce se ceny rozjedou, u O2 je to 449 vs. 599 Kč, u Vodafone 299 vs. 599 Kč plus vyšší pronájem zařízení. Ročně jde o stovky až nižší tisíce korun navíc.

Kde je skutečné úzké hrdlo

Paradox celé situace: většina problémů, které domácnosti připisují „pomalému internetu“, nemá s tarifem nic společného. ČTÚ ve své brožuře Plaťte za skutečnou rychlost výslovně uvádí Wi‑Fi, výkon koncového zařízení, umístění routeru a sdílení kapacity jako hlavní faktory, které srážejí reálně dosaženou rychlost. Google Meet ve své dokumentaci doporučuje řešit latenci a kvalitu Wi‑Fi, ne přidávat megabity.

Jinými slovy: můžete platit za gigabit a přes Wi‑Fi na notebooku v ložnici dostávat 80 Mb/s. Stabilní stovka po kabelu vám poslouží líp než nestabilní gigabit přes tři zdi.

Kdo chce vědět, jak na tom skutečně je, může použít ČTÚ‑NetTest v certifikovaném režimu: počítač kabelem přímo k routeru, šest měření během 90 minut, vypnutý ostatní provoz. Teprve výsledek ukáže, jestli problém leží v tarifu, nebo v domácí síti.

Komu gigabit skutečně dává smysl

Abychom byli féroví k druhé straně: existují domácnosti, kde gigabit není luxus. Tvůrci videa nahrávající desítky gigabajtů denně na cloud. Rodiny s NAS serverem a offsite zálohami. Domácí kanceláře pracující s velkými datovými sadami. Více „power userů“ pod jednou střechou, kteří souběžně stahují, streamují a nahrávají. A také případy, kdy gigabitový tarif znamená přechod z přetíženého DSL na optiku, tam zákazník nekupuje jen rychlost, ale kvalitativně jinou technologii.

Podle posledních kompletních dat ČTÚ za rok 2024 mělo tarif 1 Gb/s a výše jen 5,7 % z 4,176 milionu pevných přípojek, zhruba 238 tisíc. Přitom pokrytí optiky v rurálních oblastech dosáhlo pouhých 10 %, zatímco průměr EU byl 58,8 %. Pro velkou část Česka tedy spor „100 vs. gigabit“ vůbec nezačíná, na jejich adrese je jedinou možností Wi‑Fi nebo fixní LTE.

Gigabit není problém. Problém je, když se z něj stane výchozí volba pro domácnost, která ho nikdy nevytíží, a která místo rychlosti potřebuje lepší router, kratší kabel a stabilnější signál.