EU chce natáhnout podmořský internetový kabel přes severní pól až do Asie

Devadesát procent datového provozu mezi Evropou a Asií teče přes Rudé moře. Brusel chce záložní trasu tam, kde ji nikdo nečeká, přes Arktidu.

Zdroj fotografie: Picryl

Projekt se jmenuje Polar Connect a na první pohled zní jako sci-fi: vysokokapacitní optický kabel vedený z pobřeží severní Evropy přes centrální Arktický oceán až do Japonska, s možnými odbočkami na Aljašku a do Jižní Koreje. Jenže za tímhle nápadem nestojí vizionářský startup, nýbrž unijní bezpečnostní strategie a konkrétní peníze z Bruselu. V lednu 2026 zařadila Evropská komise arktický kabelový koridor mezi prioritní infrastrukturní projekty a od té doby se věci pohnuly od vize ke studiím trasy, mapování dna a přípravám investičního modelu. Důvod je jednoduchý: Evropa si nemůže dovolit, aby její digitální páteř závisela na jedné úžině u jemenského pobřeží.

Proč zrovna severní pól

Datový provoz mezi Evropou a východní Asií dnes proudí podmořskými kabely přes Středozemní moře, Suezský průplav a Rudé moře. Průliv Báb al-Mandab, úzké hrdlo na jižním konci Rudého moře, je přitom jedním z nejgeopolitičtějších citlivějších míst planet. A není to jen teorie.

V únoru 2024 byly poškozené kabely AAE-1, EIG a SEACOM. Opravy trvaly téměř pět měsíců; jemenské úřady oznámily jejich dokončení až 23. července 2024. O rok později, 6. září 2025, oznámil Microsoft další simultánní přerušení v Rudém moři, tentokrát s okamžitým dopadem na latenci cloudových služeb Azure mezi Asií, Evropou a Blízkým východem. Provoz se přesměroval přes zbylé kabely, ale s vyšší odezvou a menší rezervou kapacity.

Unijní expertní skupina to v lednu 2026 pojmenovala přímo: Rudé moře je jediný bod selhání. Arktická trasa má obsahovat koridor, který obchází nejen Báb al-Mandab, ale i Hormuzský a Malacký průliv, a zároveň nevede podél ruského pobřeží.

Od vize k mapování DNA

Polar Connect není jen čára na mapě. Konsorcium vedené švédskou výzkumnou radou Sunet a severskou akademickou sítí NORDUnet už prošlo dvěma fázemi financovanými z unijního programu CEF Digital:

• Krok 1 (2025–2027): Přípravná studie trasy, maximální příspěvek EU 3 545 milionů eur.
• Krok 2 (navazující fáze): Podrobná studie trasy kabelu, další mapování dna, finanční plán a model vlastnictví. EU přidává dalších 4 971 milionů eur.

Jde o přípravné granty, ne o skromnou stavbu. Celkové náklady na arktický koridor, který unijní zpráva označuje jako „Polar transition“, odhadují zhruba 2 miliardy eur. Samotný úsek Evropa–Japonsko má severní měřit přibližně 10 000 kilometrů; s navazujícími napojeními se celková délka šplhá přes 20 000 kilometrů.

Finální námořní průzkum, tedy detailní zmapování dna před pokládkou, má podle NORDUnetu začít nejdříve po roce 2027. Realistický termín zprovoznění? Kolem roku 2031, možná později.

Kabel v ledu: technická výzva bez precedentu

Položit optický kabel na dno Arktického oceánu je něco zásadně jiného než pokládka ve Středomoří. Velká část arktického dna je dosud špatně zmapovaná, právě proto EU financuje geofyzikální průzkum. Studie Stockholmské univerzity identifikovala několik variant tras od Svalbardu severně přes centrální Arktidu směrem k Beringovu průlivu, přičemž každá má vlastní rizika: podmořské hřbety, nestabilní sedimenty, oblast s trvalým ledem.

Potíže by probíhala v krátkém letním okně za a minimálně dvou ledoborců a speciální ledově zesílené pokládací lodi. A co opravy? Ty jsou noční můrou projektantů. Servisní zásah v arktických vodách může vyžadovat dva ledoborce plus opravnou loď, přičemž okno pro práci je náročný na několik letních týdnů. Každý přerušený kabel v Arktidě znamená potenciálně měsíce čekání na opravu.

EU tu vědomě vyměňuje jedno riziko za jiné: geopoliticky křehkou, ale snadno opravitelnou jižní trasu za strategicky odolnější, ale technicky těžko opravitelnou severní alternativu.

Závod o Arktidu: kdo ještě táhne kabely na sever

Polar Connect není jediný arktický kabelový projekt. Nejdál je Far North Fiber, 14 000 kilometrů dlouhý systém mezi Japonskem a Evropou vedený přes Severozápadní průjezd podél kanadského pobřeží, s odhalením v roce 2029. Na Aljašce už regionální arktická síť společnosti Quintillion, která otevřeně mluví o rozšíření směrem do Evropy a Asie.

Polar Connect se od nich liší ambicí vést kabel přímo přes centrální Arktidu, tedy nejkratší cestou. A také tím, že nemá být jen datovou dálnicí. Oficiální materiály počítají s integrovanými senzory (tlakoměry, teploměry, seismometrie), které by z kabelu udělaly zároveň vědecký nástroj pro monitorování arktického prostředí. Deset procent kapacity má být vyhrazeno pro evropské výzkumné sítě včetně GÉANT, což nepřímo zasáhne i české akademické prostředí napojené přes CESNET.

Co to znamená pro Česko

Běžný český uživatel si arktického kabelu nevšimne; nejde o projekt poslední míle, ale o mezikontinentální páteř. Efekt by přišel nepřímo a až po zprovoznění: vyšší odolnost cloudových služeb, stabilnější propojení s asijskými datacentry, menší zranitelnost při dalším incidentu v Rudém moři. České firmy ani instituce zatím v konsorciu veřejně nefigurují.

Přesto je Polar Connect projekt, který mění logiku evropské digitální infrastruktury. Místo opravování starých slabin otevírá cestu tam, kde dosud žádná nebyla. Cena za to je vysoká: dvě miliardy eur, ledoborce a opravy v polární noci. Ale cenu za nečinnost se Evropa už dvakrát naučila počítat v měsíci bez kabelu.