Čína nabíjí drony za letu vzduchem bez jediného kabelu. Ze vzdálenosti 30 metrů přenáší stabilně 143 wattů

Tým Xidianské univerzity veřejně doložil, že mikrovlnným paprskem dokáže dronu letícímu rychlostí 30 km/h dodat stabilních 143 wattů elektrického výkonu. Bez přistání, bez kabelu, bez přerušení mise.

Zdroj fotografie: Xidian University

Klíčové přitom není samotné číslo. Bezdrátový přenos energie na statický cíl v laboratoři zvládlo v posledních letech víc týmů na světě. Čínský projekt Sun Chasing ale 18. května 2026 oznámil něco jiného: paprsek udrželi na pohyblivém létajícím cíli a doručili mu užitečný výkon. Dron letěl, přijímal energii a systém se průběžně sám korigoval. To je posun, který mění celou debatu o budoucnosti bezdrátového napájení.

Jak to funguje: od elektřiny k mikrovlnám a zpět

Celý řetězec začíná klasickou elektřinou. Ta se ve vysílací soustavě převede na mikrovlny o frekvenci 5,8 GHz, tedy v pásmu, které se běžně používá i pro Wi-Fi. Směrovaný paprsek putuje vzduchem k dronu, kde ho zachytí takzvaná rektenna, anténa spojená s usměrňovačem. Ta mikrovlny přemění zpět na stejnosměrný proud, kterým se napájí palubní elektronika.

Zní to jednoduše. Jenže vysílací soustava demonstrátoru má 1,2metrovou vysílací aperturu, 176 výkonových zesilovačů a 704 mikropáskových vysílacích prvků. Na přijímací straně stojí 5,2metrová apertura s 14 500 přijímacími prvky. Nejde o „jednu anténu a jeden dron“, ale o rozsáhlou soustavu, která musí koordinovat stovky komponent v reálném čase.

A právě reálný čas je to podstatné. Systém využívá uzavřenou regulační smyčku: přijímač na dronu vysílá zpětný naváděcí signál, podle kterého vysílač průběžně koriguje směr paprsku. Bez této smyčky by paprsek při pohybu dronu okamžitě minul cíl.

Co přesně znamená 143 wattů, a co ne

Číslo 143 W je stabilně přijatý stejnosměrný výkon na dronu za letu. Není to teoretická kapacita vysílače ani laboratorní špička. Je to energie, která reálně dorazila do palubní soustavy letícího stroje.

Pro představu: standardní baterie populárního DJI Mini 4 Pro má kapacitu necelých 19 Wh, u Mavicu 3 je to 77 Wh. Při výkonu 143 W by se baterie Mini 4 Pro teoreticky naplnila za necelých osm minut. Jenže (a tady je potřeba být přesný) veřejně doložené materiály mluví o „stabilním příjmu výkonu“, nikoli o prokazatelném růstu stavu baterie během testu. Formulace „nabíjí“ proto znamená bezdrátové dodávání elektrické energie za letu, ne nezpochybnitelně doložené přibývání procent v baterii. Rozdíl je důležitý: část dodaného výkonu může spotřebovávat samotný let.

Stejně tak 30 metrů není veřejně doložené maximum systému. Je to testovací podmínka pro pohyblivý dron. Tentýž program totiž na pozemním demonstrátoru doložil přenos 1 180 W na vzdálenost kolem 100 metrů s účinností 20,8 % v celém řetězci od stejnosměrného vstupu po stejnosměrný výstup. Oproti předchozímu testu z roku 2022, kdy účinnost činila 15 %, jde o skok o téměř šest procentních bodů.

Tři změny, které posunuly účinnost

Jak se podařilo vyskočit z 15 na 20,8 procenta? Podle rozhovorů s experty Xidianské univerzity publikovaných v China Science and Technology Daily stojí za zlepšením tři směry:

• Přesnější tvarování paprsku a lepší navádění, které zvedly takzvanou účinnost záchytu paprsku na 88 %. Jinými slovy, větší podíl vyslaného výkonu skutečně dopadne na přijímací plochu.
• Uzavřená regulační smyčka se zpětným naváděcím signálem od přijímače. Vysílač se neustále přizpůsobuje poloze cíle, místo aby střílel do předem naprogramovaného bodu.
• Modernizace přijímací části, včetně přechodu na gallium-nitridové diody s vyšší účinností usměrnění. Právě tady se skrývá podstatná část celkového zlepšení; účinnost záchytu paprsku vzrostla oproti roku 2022 jen mírně (z 87,3 na 88 %), takže zbytek zisku přišel z lepší elektroniky na obou stranách řetězce.

Čína versus zbytek světa: záleží na metrice

Bylo by lákavé napsat, že Čína je v bezdrátovém přenosu energie před všemi. Realita je složitější.

Caltech v roce 2023 jako první na světě předvedl bezdrátový přenos energie přímo na oběžné dráze; experiment MAPLE detekoval signál směrem k Zemi, byť šlo o výkony v řádu stovek miliwattů. Americká DARPA v květnu 2025 překonala rekord v optickém přenosu energie: přes 800 W na vzdálenost 8,6 kilometru. Space Force testuje bezdrátový přenos na ISS a financuje další výzkum kosmické energetiky.

Evropa má iniciativu SOLARIS pod ESA, která řeší mikrovlnný přenos i pro lunární aplikace. V Česku se bezkontaktním přenosem energie zabývá například katedra elektrických pohonů na FEL ČVUT, ale veřejný program srovnatelný se Sun Chasing tu neexistuje.

Přesná formulace proto zní: Čína je dnes mezi lídry v pozemním vysokovýkonovém mikrovlnném přenosu na pohyblivý cíl. Caltech vede v kosmické demonstraci. DARPA drží rekord v optickém přenosu na dlouhou vzdálenost. Každý běží jinou disciplínu.

Co stojí mezi testem a realitou

Podle nás je nejsilnější část celého oznámení právě to, že paprsek udrželi na letícím cíli. Statický laboratorní test je cvičení z fyziky. Sledování pohyblivého dronu a průběžné dodávání výkonu je inženýrský problém úplně jiné kategorie.

Ale k běžnému nasazení je daleko. Tým sám přiznává nevyřešené otázky: radiační odolnost komponent pro případné kosmické nasazení, přesné fokusování na extrémní vzdálenosti, tepelné namáhání. K tomu přistupují bezpečnostní limity: WHO, ICNIRP i FCC mají normy pro expozici radiofrekvenčním polím a ESA výslovně uvádí, že dopady mikrovlnného přenosu na zdraví lidí, zvířat i kompatibilitu s letadly je třeba dále zkoumat. Datum orbitálního testu zveřejněno nebylo.

Nejbližší reálné využití se rýsuje tam, kde má smysl držet dron dlouho nad jedním místem bez přistání: krizové zóny, komunikační uzly, průmyslové inspekce, vybrané obranné úlohy. Ne létající nabíječka pro každý dron zítra, ale důkaz, že největší překážkou už není výkon samotný, nýbrž schopnost ho spolehlivě doručit tam, kam právě letí cíl.