Student strávil 100 hodin u 3D tiskárny, aby své 7leté sestře vyrobil protézu. Dnes ji používá každý den

Vitalij Bondarchuk navrhl pro svou 7letou sestru lehkou pomůcku s výměnnými nástavci a proměnil závěrečný školní projekt v něco, co dítě nosí.

Zdroj obrázku: Bob Jones University

Bella Bondarchuk se narodila bez levé paže pod loktem. Její starší bratr Vitalij, student strojního inženýrství na Bob Jones University v Jižní Karolíně, si pro svůj závěrečný ročníkový projekt vybral úkol, který znal z domova: navrhnout pomůcku, díky níž jeho sestra zvládne věci, které jí každý den dělaly potíže. Výsledkem není bionická ruka ani univerzální protéza. Je to lehká plastová konstrukce vytištěná na 3D tiskárně, do které se zasouvají jednoduché nástavce: držák karet na UNO, úchyt štětce na malování, adaptér na baterku nebo držák talíře. Podle Bondarchukova odhadu citovaného v rozhovoru pro magazín People strávil nad návrhem, tiskem a laděním přes sto hodin. A právě v tom rozhovoru Bella řekla, že pomůcku používá každý den.

Deset hodin na jeden tvar

Největší překážkou nebyla samotná 3D tiskárna, ale anatomie. Lokální televizní stanice WYFF4 natočila Bondarchuka přímo v univerzitní dílně, kde ukazoval díl obepínající Bellinu paži. „Velmi podivné tvary,“ popsal křivky, které musel opakovaně přemodelovat, než plastový objímek přestal tlačit a začal sedět. Jen u tohoto jednoho kusu strávil deset až dvanáct hodin čistého ladění: měření, úprava CAD modelu, nový tisk, nasazení, zjištění, že to pořád není ono, a znovu od začátku.

Právě proto dává 3D tisk u takové pomůcky smysl. Každá iterace stojí pár korun za materiál a několik hodin strojového času. Klasická výroba protézy z laminátu nebo silikonu vyžaduje individuální zaměření, odbornou práci protetika a obvykle několik návštěv pracoviště. Bondarchuk mohl za relativně krátkou dobu vytisknout novou verzi, vyzkoušet ji na sestře a podle výsledku upravit návrh.

Proč ne hotová protéza z obchodu

Nabízí se otázka, proč rodina nesáhla po komerčním řešení. Odpověď má víc vrstev. Známá bionická paže pro děti, Hero Arm od Open Bionics, snímá svalové impulzy, nabízí několik typů úchopu a poskytuje mnohem širší možnosti než Bondarchukova pomůcka. Jenže je určená pro děti od osmi let, a Belle bylo v době projektu sedm. Je také výrazně dražší než jednoduchá 3D tištěná pomůcka.

Na opačném konci spektra existují open-source projekty jako globální síť e-NABLE, kde dobrovolníci vyrábějí jednoduché mechanické „ruce“ za materiálové náklady v řádu stovek až několika tisíc korun podle konkrétního modelu a rozsahu konstrukce. Jenže ani ty neřeší přesně to, co Bondarchuk chtěl: modulární sadu nástavců šitou na míru konkrétním činnostem jeho sestry.

Bondarchuk proto nezkoušel nahradit celou ruku. Místo toho postavil něco bližšího multifunkčnímu nástroji, lehký nosič, do kterého Bella zasune přesně ten nástavec, který zrovna potřebuje. Chce hrát karty? Zasunutý držák drží vějíř karet. Chce malovat? Nasadí úchyt štětce. Potřebuje posvítit? Přijde na řadu adaptér na baterku. Žádný z těchto nástavců není technologický zázrak, ale každý řeší jednu konkrétní situaci, ve které Belle chyběla druhá ruka.

Co to není

Příběh je silný, ale zasluhuje poctivý rámec. Bondarchukova pomůcka není klinicky posouzená zdravotnická protéza. Americká akademie ortotiků a protetiků ve svém stanovisku k 3D tištěným pomůckám výslovně upozorňuje, že 3D tisk je výrobní metoda, nikoli náhrada odborného klinického dohledu. Podobně e-NABLE ve svém mediálním FAQ zdůrazňuje, že jejich zařízení jsou „nástroje pro vybrané úkoly“, ne plnohodnotné protézy.

To neznamená, že Bondarchukova práce nemá hodnotu, právě naopak. Ale je důležité vědět, že pomůcka tohoto typu:

• neprošla certifikací jako zdravotnický prostředek,
• nemá garantovanou nosnost ani životnost,
• vyžaduje průběžné úpravy, jak dítě roste,
• nenahrazuje profesionální protetickou péči tam, kde je dostupná.

Bondarchuk sám v lokální reportáži říká, že chce na pomůcce dál pracovat a přidávat další nástavce podle toho, co bude Bella potřebovat. Veřejný návod ani sdílené CAD soubory ale zatím nikde nezveřejnil.

Jak se to řeší v Česku

V České republice vede cesta k dětské protéze přes specializovaná ortoticko-protetická pracoviště a lékařský předpis. Podle VZP může být 3D tisk ve zdravotnictví využit i při výrobě některých konstrukčních částí ortéz a protéz, vždy však pod odborným dohledem a podle konkrétní indikace. Ottobock ČR na svých stránkách odkazuje pacienty přímo na síť certifikovaných pracovišť, kde proběhne měření, výroba i následný servis.

Viditelná dobrovolnická komunita typu e-NABLE v Česku z veřejně dostupných zdrojů není dobře doložená. Rodiče dětí s vrozeným postižením končetin tak mají v tuzemsku reálně dvě cesty: profesionální zdravotnickou, která může být za splnění podmínek hrazena pojišťovnou, a komunitní přes globální e-NABLE, která propojuje rodiny s dobrovolníky po celém světě. Obě cesty mají svou logiku, ale nelze je zaměňovat: jedna je regulovaná zdravotní péče, druhá nízkonákladová asistivní pomůcka bez klinické garance.

Bondarchukův projekt stojí někde mezi. Není to ani komerční produkt, ani charitativní iniciativa. Je to závěrečná práce studenta, který měl po ruce 3D tiskárnu, znalost CAD modelování a sedmiletou sestru, která potřebovala pomoct s kartami na UNO. Bella jeho práci ohodnotila jedním slovem: „Skvělé.“